V zimní, rozzuřené slotě
zmírá děda na samotě;
zmírá věkem, jemuž léku není,
po mozolném lopocení.
Skonal za prvního kuropění.
Ráno vnouče tátu k loži vede:
„Proč – dnes nechce vstávat – děde?“
Šeptnou modlitbu svou ranní,
zasedají ke snídaní.
Ženě hrnou slzy po zástěře,
když si na klín děcko béře.
Vnouče – sivá očka v nedůvěře –
poloplačky vyptává se mámy:
„Děde – nebude jíst s námi?“
Muž se sotva dotknuv lžíce
na půdu jde pro vrátnice;
snáší dolů, měří, řeže, sbíjí.
Při práci jen škube šijí,
jako když pláč v sobě dusí, svíjí.
Kolem batolí se vnouče bledé:
„Kolíbku mít bude – děde?“
Omyly a přestrojily,
v truhlu dědu položily.
Zvadlé tělo režný rubáš halí;
dotýkaný křížek malý
do sepjatých, svrasklých rukou daly.
Vnouče po straně zas tahá máti:
„Děde – dlouho bude spáti?“
Do hlav staví obraz ve skle –
světce v zbroji, záři lesklé.
Rozžehají starou hromičnici,
nosí kytky na stolici –
rozmarýnu, muškát zvádající.
Vnouče tleská majíc radost z kvítí:
„Děde – svátek bude míti?“
Jak se soumrak v údol žene,
do komory zajíněné
muž a žena truhlu nesou sami,
podkládají smrčinami,
vykropují kol ní kočičkami.
Vnouče nevídaný obřad mate:
„Děde – proč tam zavíráte?“
Dva dni v noci dvě se mění
v polosnu a polobdění.
Jak se třetí den svit okny dere
do komory v stíny šeré,
kladivo již v hřeby víka pere.
Vnouče zármutek a tíseň v hlase:
„Děde – na nás nehněvá se?“
Kde se chatrč chytá břehu,
muž se brodí pasem v sněhu.
Důl v něm vykopává, vyhazuje;
s ženou do zroubené sluje
truhlu klestím ovinutou vsuje.
Vnouče hlídne přivřenými vraty:
„Děde – stěhuje se z chaty?“
A sníh dále padá, padá
v pusté cesty, rokle, lada.
Okna, dvéře zvenčí zatlučeny;
krušné týdny není změny.
Závějí hrob dědů vyvršený.
Vnouče ptá se mámy, ana přede:
„S pohádkou kdy přijde – děde?“
Muž pak po svém zimním díle
ráno vždy jde zasmušile;
mysl ujařmena, údy chaby.
V přístodůlku k jaru zrábí
chatám šindele a rolím hrábí.
Vnouče přebíhajíc jednu hude:
„Děde – pomáhat kdy bude?“
A den ze dne za soumraku
vzpomínají – kalno v zraku;
rozžehají znova hromičnici,
modlí se jak prosebníci
za dušičku drahou, za hříšnici.
A jen vnouče stále svoji vede:
„Já chci děde! Kam šel děde?“
Až kdy mine měsíc tuhý,
slunce rozbřeskne se v luhy,
mrazem ztvrdnou sněhu navaliny,
vikýřem v kraj nehostinný
stoupá muž a chvátá do dědiny.
Vnouče v líčkách zplane tuchou svěží:
„Děde přivést – táta běží?“
Se sousedy muž se vrací
s lopatami k truchlé práci.
Truhlu ze závějí vyhrabali,
houžví k saním přivázali,
a s ní ke vsi na hřbitov se dali.
Vnouče v náruč letí mámě svojí:
„Děde – kam to vezou v chvoji?“
Žena za pohřbem se dívá,
posléz rukou sbohem kývá.
Vidí, jak již ztrácejí se sáně
v zachumlené, lesní stráně...
Hlava těžká klesá v tvrdé dlaně.
Vnouče ručkama se tiskne k máti:
„Děde – kdy se s tátou vrátí?“ –