ZPÍVAL MUŽ NA JAŘE S HŘEBENE HOR.
Po holém svahu, jenž na lemu obzoru do výše stoupá,
vyšel jsem včera,
bych viděl, jak z rána slunce se v krvavé záplavě koupá,
když rodí den.
Zdál jsem se temný a veliký, jako mrak, když z dálky letí
hledícím z šera,
cítil jsem, že budím žasnutí mužů a těžký strach dětí
a obdiv žen.
Vyšel jsem na vrchol. – Jak hvězda táhly se do všech stran světa
hřebeny pásem,
porostlých bory, v nichž uzrála nesčetná jara a léta
soustředných kol.
V korunách ukrytí ptáci dík radostný přírodě pěli,
zeleným jasem
do výše proud světla rostl, a hluboko těžkou mlh bělí
kouřil se dol.
25
Ze zlaté výhně pod rudými chmurami vyplula z nízka
krvavá deska,
nad hory, přes mraky sedmerým proudem žár vysoko tryská
přes žhavý lem. –
Polita růžovým přísvitem tváří v tvář zjevila se mi
poprve dneska
po lásce, rozkoši, po mukách nervů svých záchvěvy všemi
toužící zem. – –
Bolí mne krása tvá, v žilách mi divoce krve var zpívá
a srdce drtí. –
Ztrýzním tě, rozkousám bílými zuby ústa tvá chtivá,
v trní chci vplést
tělo tvé nazlátlé, zdrásat je – šílený vztekem,
by po mé smrti
akátových hroznů bělostným vonícím mlékem
ňadra tvá počala kvést. –
Dívám se na tebe s výše. – Ty tušíš, tajemná říše,
co’s našla ve mně,
proto ti vichřice v divoké pýše
koruny borovic dme. –
Milenec nezrodil se ti až dosud tak snivý a měkký,
zářící země,
slavnější vášnivé srdce snad nenajdeš věky
nad srdce mé!
26