Radostné zaslíbení (1914)

Básně, Jan Vrba

Diplomatická verze Ediční verze
BIBLIOTÉKA FONDU JULIA ZEYERA.
VYDÁVÁ ZEYERŮV FOND PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
ČÍSLO 11.
JAN VRBA:
RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ.
BURSÍK A KOHOUT, KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY KARLO-FERDINANDOVY A ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1914.
[2] JAN VRBA:
RADOSTNÉ
ZASLÍBENÍ.
BÁSNĚ.
VYDÁNO FONDEM JULIA ZEYERA PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE 1914. KNIHTISKÁRNA EDVARDA LESCHINGRA.
[3]
ROZBIJTE ČÍŠE!
Rozbijte číše, z kterých jste pili, rozbijte číše po otcích – všechna ta hesla, pro něž jste žili, všechno to malé, zač jste se bili, vymyťte z hrudí dětí svých. Nezdárným synům stříhejte vlasy, žhavý dech vzpoury živte v nich, dračího sémě ježaté klasy ukryjte v sýpky pro příští časy, by zázrak síly ve kraj dých’. A až se jásot vítězství zvedne (bude to trpký okamžik, v němž vám snad tvář i bolestí zbledne), buďte jak skála, kam orel sedne, a zdržte v prsou dětský vzlyk. 5
ZMIJE.
V habřině šedivé kmeny ční znaveny, a kalná voda jde roklemi. Zvolna a neslyšně vzrůstají kořeny, zmije spí hluboko pod zemí. Zmije sní v dutinách do klubka stočeny, bez hnutí, bez dechu krásný sen, svítí v něm v pasekách bělostné kameny, nebesa modrá a žhavý den. Sychravá pohoda! V habřině s kmeny vichřice divoce počla si hrát... Haluze sviští své navyklé steny... Nemohu za to, že zmije mám rád. 6
VEČERNÍ VAN.
S polí vstal bázlivě, když kraj se stmíval, jak malé dítě se do dálky díval na oblak nad horou, na první hvězdu... A šeptal sladce a potichu zpíval, komíhal kmeny a větvemi kýval, jako by vítal noc o slavném vjezdu. Do vlasů dýchal a na bílé skráně nesměle kladl své růžové dlaně, v očí se podíval mlčící tůni... Zavzdychl dojat a potřásl hlavou, odběhl zažloutlou, šumící travou, by přines’ vadnoucích růží mdlou vůni... 7
KVETOUCÍ MÁKY.
Na dlouhém poli jásavě kvetly, nad nimi modrá nebesa, křičely vzhůru rudými světly, když jsem šel ráno do lesa. Pak výheň dne a olovo v lebce, paseka zmijí, dětí křik, k domovu návrat kročejem slepce, a lesa unavený vzlyk. – Vyprahlé pole na cestě leží. – Ohnice žlutí výsměch dých’. – – Purpurných máků výkřiky svěží? Změť lístků zvadlých zbyla z nich... A vítr zdvih’ se, ve tvář mi vhodil těch zvadlých listů tisíce. – Živote, proto jsi je dnes zplodil, by zítra kryly silnice? – 8
ZROZENÍ MYŠLENKY.
Jak žár když vzlétne nad krovy a kolem rudě svítá, tak náhle ze tmy rodí se myšlenka křečovitá – nabývá tvaru pozvolna, šíří se, mohutní, vzrůstá, slabiky, hlásky pravých slov v děsivá kladou se ústa. Pak na ráz všecko ustrne – vteřina strašná letí – mužové hlavy schýlili, k matkám se choulí děti – a v těle každý napiat nerv – ticho tak příšerně zvoní – cítit lze jasně, kterak krev ze srdce do žil se roní. Možno, že všecko zbortí se – pod nohou země že zmizí, a kdo ti až dosud bratrem byl, tou chvílí bude ti cizí... Hrot nože cítíš na prsou – úzkost je větší a větší... – A náhle myšlenka promluvila – neznámou budoucích řečí. 9
MILUJI SLUNEČNÍ ZÁPADY...
Miluji sluneční západy předjarních touhou zvonících dnů, kdy zlatý proud mroucího světla tryská nad pohoří a nebe jak měděná deska rudým žárem vzhoří a v kraji cos’ tajeně pláče, jak ozvěna dívčích zklamaných snů..snů... Je ticho tak. – Poslední znavené světlo usíná na loktech lesů, nesmělý vítr lehýnce chrastí v koberci suchého vřesu a nese zatrpklou vůni, jíž dýše rozoraný lán... Je večer předjarní, jenž ještě večerem žhavé lásky není, v něm jásot ptáků nezvoní; jen šedých sýkor teskné pění v něm slyšeti a skřeky do borových korun sedajících vran... Po stranách mé stezky zádumčivě mlčí jedlí kmeny šedé, mezi nimi pavouk křižák první svoje lesklé sítě přede... 10 Je ticho tak. – Zem těžká je roztálým sněhem. – Ticho po okolí. – Modré stíny na mé stezce rostou. Ticho je a srdce hladem bolí – bolest vlhce vzlyká do modrého šera, k utajení není – – – na mé stezce, na mé stezce – na stezce mých snění škaredý pavouk se znamením kříže přede své stříbrné mříže... Miluji sluneční západy mlčky krvácející, v nichž z dolin zmlžených zaznívá divný pláč, v nichž srdce bolí tajemnou mukou se chvící, v nichž chce se zaslzet – a nevíš proč a zač... Mám rád zmlžené večery, zmírající jak mladí dělníci choří... Smutek jim choulí se v očích, a vedle plamínek naděje hoří, ret zvuku nevydá... Mám rád předjarní večery podivné tesklivé nálady, v nichž možno tiše vejíti ve zrazených snů zahrady, kde náhle se ti zdá – že život věčná únava a věčný zhyn a věčné zklamání... Je večer předjarní, a juž se sešeřilo – a zvoní klekání. – – 11
LOUKA.
Malá, skromná louka, přikryl bys ji dlaní, ale, můj ty Bože, co je klidu na ní. Šest rýh po ní běží, v prostřed teče stoka, a mlhy se nad ní táhnou do široka. Jara, léta plynou, podzimy se sklání – malá louka mezi břehy neví o tom ani. V zimě tiše spí, a když zas přijde Vesna, hne se trochu, sezelená a kvete jak ze sna. Tak tu klidně leží se svou stokou v boku, spokojena, nevzrušena snad na tisíc roků. Malá, skromná louka – uvěřit lze s těží – ale večer za milion klidu na ní leží. 12
BŘÍZY V NOCI.
Měsíční září opředeny svítí se bělostné kmeny, jako voda řinoucí se k zemi po temné skále ručejemi v šeru lesa kdesi... Jako cudné mladé ženy, jež v koupeli překvapeny, hlavy níže věsí, aby temné těžké vlasy zaclonily bílá těla pod pohledem zrůžovělá, tak mé bílé břízy asi zastírají proutím kmeny plné černých ran, jež se na tě s kůry šklebí se všech stran... Bílé břízy! Milenecké stromy čistých těl, často jsem se o půlnoci zahleděl v černé rány vašich kmenů od země až do korun a v šepotu listí pokoušel se čísti vyznělé již, dávno mrtvé písně lidských srdcí strun: 13 víru v zámky vystavěné na větrné hoře, jejich pád a doznívání lačných srdcí hoře dravého, jako ohně žeh, které, jako tažní ptáci, co rok k domovu se vrací v podzimních tichých večerech. Počítal jsem, kolik horkých rukou mladých hochů, rozechvělých mukou, až dosud jim cizí, sladká jména prvních lásek do těla vám rylo, že vám tolik černých jizev v bílé kůře zbylo, moje bílé břízy! – – Po obloze temné chmury letí jako noční můry přes jiskřící roje hvězd a přes měsíc: temno nyní – ticho kolem – kmeny mizí. – Než jen zaplál nad mýtinou první svit – samá bílá těla vůkol, jeden třpyt – svítí se jak stříbro ryzí a jakoby polekány spouští pružných korun tenkých prutů houští moje bílé, mé stydlivé břízy!... 14
PODZIMNÍ.
Je den dnes podmračný a ticho kolem... Nad odkvetlým vřesem tančí zimomřivý hmyz, za lesklým pluhem vrána kráčí rozoraným polem, žluté listí třepotavě prší z bílých břiz... A mrtvo kol, ni vítr nezadýchá v mraků těžký chod a tesknou vůni zvadlých trav, jen z dálné dálky hučí temně do hluchého ticha jak hluboký tón varhan nízký mlýnský splav. Na drnu svítí pozdní sedmikrásky, nad nimi v stráni osyka šeptá listy chvíc, a všecko se mnou, zdá se, zpívá refrain písně lásky: „Vše odkvetlo, vše odkvetlo, nic již není víc!“ 15
RUCE TONOUCÍ.
Černého lesního jezera se rozvlnila pláň v širokých kruzích, a v dlouhých pruzích útržky světla, drobné jako dětská dlaň, jásavě tančí na hřbetech vln. Tak smutné je ticho, tak studený klid je kolemkol, nezašumí lesy, ozvěnou jim neodpoví dol, jen ledový měsíc svítí v tisíci jisker zrosené sítí, třpytí se, chlubí se, stříbrný, nesčetně zmnožený v kolébání jak na podzim topolové listí bílé v černé vodní pláni na mělkých kruzích vln... Do šířky se rozložily, hřbety klesly níže, jakoby je vyrovnala v hloubce spící tíže, jakoby je jako děti dovádivé kdosi z dola rozhněvaným zrakem změnil v kolísavá kola, aby pouze lehce vzlykly, aby tuze nevykřikly, nevběhly v houšt citlivého sítí prudce... 16 Zvolna vlna za vlnou se k sítí béře, jež zjiskřeno, rozechvěno drsně syká v muce... Prostřed kruhů nad hladinou na jezeře zachvěly se, zasvítily bílé dívčí ruce... Zachvěly se, zasvítily, zvolna klesly níže, jakoby je stáhla k sobě v hloubce spící tíže... Zmlkly vlny, rozplynul se na hladině slední kruh, zasvítil se v černé pláni stříbrného světla pruh; jiskry v sítí dohořely, uklidnil se povrch celý, nad rukama zavřela se leknínů louka odkvetlá... Večerním šerem nad jezerem neslyšným letem sova přelétla... 17
LETNÍ NOC.
Šla noc ve tmavém hábitu po šedých přímkách cest, tvář měla světlem zalitu a čelo plné hvězd. Jak houslí lkavý zvuk se nesl k sluchu tajený šepot trav, výpary vody houstly v chladném vzduchu a voněl bolehlav. Kraj tonul v šeru. Bílé mlhy šly tu nad zšeřenými úvaly, kde v jejich pěně ve měsíčním svitu se stromy koupaly. A jak se mraky nebem vlekly, na vrchy padal světlý sníh, a černé řeky stínů tekly v propadlých údolích. 18 Vzdálený hukot bloudil borem, nalehal na klasy, a v dálce kdesi za obzorem blýskalo na časy... Šla noc ve tmavém hábitu po šedých přímkách cest, tvář měla světlem zalitu a čelo plné hvězd. 19
POHÁDKA O KRÁLOVSTVÍ „ULTIMA THULE“.
Kdes’ leží slavné království, v němž slunce nezapadá, a celý život proto proměnil se v sen, kde nelze sestárnout, kde hochů žhavá těla mladá v rej tance toužně láká píseň krásných žen. Jsou čarovné tam zahrady, v nichž němá labuť plove po tiché hladině ve skrytém zátiší, kde jako křída svítí se lavice mramorové pod dlouhou řadou vážných černých cypřiší. A není starců v říši té, jen šedivý král kývá svou sivou bradou nade trůnem nakloněn, spokojen v říši svou se dívá a se pousmívá a z přílišného štěstí je mu dlouhý den. V té zemi štěstím zmámené i sama smrt se mění, a člověk klesá v hrob, jak motýl větrem svát, a jako v bouřném žil, tak v klidném nyní dříme snění, a není – kdo by přišel nad ním zaplakat... 20 V ní není teskných vzpomínek, ni nepřátel, ni soků, v ní každý šťastlivého krále lenníkem – žena tam zpívá písně sladké v rytmu drobných kroků, a každý muž je srdcem básníkem. 21
MILENKA MÉHO PŘÍTELE.
Ležela na zemi tíha včerejšího deště, nebem se volně oblaků řad vlek’. Ve stínu na sněhu zima drkotala ještě bílými zuby. – Den byl jak korálek. Milenka s přítelem vešla v les můj šeptající v smutečním závoji – kryl růží květ... Ruku jí polibky přikrýval potají chvící se bázní a nábožně hladový ret. Radostné tušení zítřka lesem lehce válo, pohanskou věrou zkrásněl každý kout, a slunce s výše své slavně slibovalo, že bude líbat a že bude žhnout... Náhle mi zadrkotala zuby v srdci zima, v očích mi nebesa s oblaky tála. Na loket sklonil jsem hlavu, jak dítě když dřímá. – V tvář se mi z poddoubí podléštka smála. Nu, směj se a kveť si, ať kvete všechno, co může! – Vidím rád na jaře podléštky kvésti, – vidím rád v zahradách cizích kvést přes léto růže, – vidím rád celý rok na zemi štěstí! 22
BÁSNÍK HVĚZD.
Hluboká noc je. Na nebi hoří tisíce měňavých hvězd. V dálce lze města zřít pouze hroty čtyř setmělých věží, hory jsou temné, ztraceny stráně, oblouky šedivých cest, jen do luk, zdá se ti, rosou světlo že étherné sněží. Vzpřimuji čelo, dívám se vzhůru. V očích mých všechen plá třpyt, paprsky, zemdlené dalekou cestou, letí teď ke mně, a širou kosmu prostorou vládne jasný a bezzvuký klid, v němž pouze neslyšně zvoní dýchání pyšné mé země. Mžící se hvězdy! Řekli mi o vás, hrůzu že lijete v kraj, a duši v hovoru s vámi příšerná úzkost že jímá... Řekli mi, tiché světelné body, že v plání vašem skryt taj, a těžké nepřátel slovo smrtící v mlčení vašem že dřímá. 23 Pomlouvači! Neznám rozkoše větší, než viděti mřít v purpuru přežitý den a krajinu vůkol se smrákat, nad hlavou temno do výše rozrůstat v klenbu a na něm zřít tisíce zářících očí mžikati víčky a plakat. Vím, že za nocí stařečků uvadlým tělem probíhá mráz, a okem šílenců v mživý že písečných hodin proud patří – že chtěli by svraskalou chvící se rukou zdržet v letu čas v rdousivé obavě, že příští den je s mrtvými sbratří. Však za noci – ó, slyš! – ó, slyš! v snění – v panenských ňadrech plá žár, v růžových tělech zraje krev, láska k nim sklonit se pílí – – – Za nocí v lukách zrosených zní zpěv – v stříbrném závoji par, jen zrakům milenců viditelny, tančí bílé víly. Tajemná noci! Planoucí světla! Váš věčný šílený let nepostřehnem’nepostřehnem’, trpaslíci, již v zlomku nekonečno vidí, jimž obzor ohraničený hor modrých lemem znamená svět... Vás nechápem’ – zplozenci tříště – my lidé, měřící pídí. 24
ZPÍVAL MUŽ NA JAŘE S HŘEBENE HOR.
Po holém svahu, jenž na lemu obzoru do výše stoupá, vyšel jsem včera, bych viděl, jak z rána slunce se v krvavé záplavě koupá, když rodí den. Zdál jsem se temný a veliký, jako mrak, když z dálky letí hledícím z šera, cítil jsem, že budím žasnutí mužů a těžký strach dětí a obdiv žen. Vyšel jsem na vrchol. – Jak hvězda táhly se do všech stran světa hřebeny pásem, porostlých bory, v nichž uzrála nesčetná jara a léta soustředných kol. V korunách ukrytí ptáci dík radostný přírodě pěli, zeleným jasem do výše proud světla rostl, a hluboko těžkou mlh bělí kouřil se dol. 25 Ze zlaté výhně pod rudými chmurami vyplula z nízka krvavá deska, nad hory, přes mraky sedmerým proudem žár vysoko tryská přes žhavý lem. – Polita růžovým přísvitem tváří v tvář zjevila se mi poprve dneska po lásce, rozkoši, po mukách nervů svých záchvěvy všemi toužící zem. – – Bolí mne krása tvá, v žilách mi divoce krve var zpívá a srdce drtí. – Ztrýzním tě, rozkousám bílými zuby ústa tvá chtivá, v trní chci vplést tělo tvé nazlátlé, zdrásat je – šílený vztekem, by po mé smrti akátových hroznů bělostným vonícím mlékem ňadra tvá počala kvést. – Dívám se na tebe s výše. – Ty tušíš, tajemná říše, co’s našla ve mně, proto ti vichřice v divoké pýše koruny borovic dme. – Milenec nezrodil se ti až dosud tak snivý a měkký, zářící země, slavnější vášnivé srdce snad nenajdeš věky nad srdce mé! 26
PREVEZ, PREVEZ...
„Prevez, prevez, prevozníčku“ – zpívala jsi mi, rety mé se tiše chvěly v rytmu se Tvými. – Slunce v dálce zapadalo, vítr listím třás’; – převozníček, moje milá, nepřeveze nás... Převez’ by nás, děti zlaté, v dálku za sítí, ale noc je temná, pustá – měsíc nesvítí; převez’ by nás na druhý břeh v tichou samotu, ale prý tam stejně teskno, stejná bída, jako tu... 27
SMRTELNÁ TOUHA.
V úžasné noci, oděné černým hedvábným šatemšatem, neznámý poutník šel po matně svítící prašné silnici s bílými kameny po straně nad srázem, nad hlavou tušil bohatství květů třešňových stromů, ozvěnu bzučení ulétlých včel, cítil, jak opojně voní, jak vábí a vzdává se jaru otevřená zem. Z nejasných obrysů kmenů vanula hrůza, přítomnost živoucí hmoty mluvila z nich, mrazivé doteky cítil chvěti se na skráních a bílé přeludy táhnout zřel nad temnou hučící půdou, v níž život vřel a tryskal ven z neviditelných lích, a ve všech zmatených výkřicích modlitba k démonu zněla, aby ji vyslyšel... A poutník cítil, že lží je všecko, co zpívaly věky, světem že veliká vášeň jde, oděná z jara v bělostné květy a v létě ve vlčí mák, a kam padne jednou, 28 zahučí divoká touha, závratná šílená píseň všechno v bouř tónů svých sepřede, ochablá srdce utuhnou v napiatý sval – a bílá těla žárem krve zhnědnou. Ne! – Zdráv buď, démone, jemuž se koří zdraví a mládí, ku jehož poctě dnes voní mlhami pařící se zem. – Ty noci hedvábná, hodinu ještě jen prodli nad bledým poutníkem s křídovou tváří – slyš, jak mu v krvi touha tvá zvoní, viz, hlavu kloní – hořícím rtem tobě se pokořen rouhá – k tobě se rouháním modlí... 29
SMUTNÁ ZAHRADA.
Rozkvetla stará jabloň umírajícími květy v zahradě Tvé mezi domy vklíněné. Prosil ji život slunečnými rety o sladké „ano“. – Slyšel němé „ne!“ Voněla země v zahradě, voněla tak choře, ospale zpíval na rozkvetlém stromu pták, a drobná žlutá tráva, vyrostlá jen spoře, jakby v rýhách dlažby v rozježděném dvoře, pod zakrslým keřem rozjizvila zrak. Po střechách okolních domů hořela záplava světla. Na rozkvetlou jabloň padal chladný stín, po zdi zčernalé dešti neplodná réva se pletla, jakoby opilá hrozny nedozrálých vín... Padaly listy růžové, padaly se staré jabloně tak smutně, tak teskně, tak dlouze, jak rozmýšlely by se cestou říci „ano“, nebo „ne“ – padaly zvolna v marné touze v doprovodu ševelivých vzlyků. – 30 Se země se každý nazpět do haluzí díval... Štěp starý stydliv vyssátá svá prsa skrýval v růžice šedé suchých lišejníků... Je smutná Tvoje zahrada. – Nechoď, má milá, do ní... Ve výši nad ní paprsků hra, však v její hloubce to zvoní, jakoby pod zemí kdosi rezivé brousil si kosy – – – Nechoď, má milá, nechoď mi do ní... Umdlené větve jabloň tam kloní, z plesnivé země zakřiknutý keř, bázlivě třesa se v šířku rozrůstá... – Že tichá? – Vím! – Však příšerná je! – Věř! – – – Slyšel jsem šeptat v ní nehmotná ústa – že marně marným žitím jdem bezradni, jak cizím krajem ptáci bludní, že nikdy, nikdy nevzkřiknem v prokleté zahradě, v níž zima jako v studni – že nikdy výkřik revolty nám nezahřímá z úst, že nikdy nebudem chtít rudě kvést a k slunci růst, že nikdy nebudem chtít spolu naplniti zem, zjiskřit zrak a vypnout hlavy na vzdor všem – – A smutná byla duše má a vzdychla z hluboka, neb včera za šera do mlhy večera slyšela zvoniti hlas stříbrného potoka, jenž líbá kořeny a vniká v póry země vyvolat mrtvé k novému bytí. – Tam venku bouří vše a míza hučí temně... 31 Tam žluté skvrny májového kvítí na lukách ostře se svítí, na silnici prší květy, za ptačího křiku jde si život odpočinout v stráni rozhořelou hrozny zlatých čilimníků... Všecko kypí, kvasí... Zahrada Tvá nepohne se ani! List žlutý od mládí v ní na větvi se svíjí, od jara k podzimi mdlým ohněm jabloň hoří, hoří smutným chladným ohněm, plodů nevytvoří... Réva na zdi nezužitou mízou se opíjí, vyrůstá za dne, za noci vadne, k podzimi chřadne, na jaře vzchopí se, po latích vzrůstá, slunci vstříc otvírá žíznivá ústa... Na jaře vzchopí se, po slunci pátrá a slunce hledá a zase chřadne a znovu vadne uprostřed domů vhroužena v stínu zahrada bledá. Každý rok kvete jabloň umírajícími květy v zahradě Tvé mezi domy vklíněné. Co rok ji život prosí slunečnými rety. Chtěla by říc’ „ano“... A musí říc’ „ne“. 32
ÚZKOST.
Je svatvečer. – Je před velkými svátky, a těžká vůně růží táhne ze zahrad, dech její teplý je a mdlý a sladký, jak kdosi laskavý by dlaň na čelo klad’... Nad krajinou se modré šero kloní, a v obzor vkrojený hor profil změk’, a větrů tah tak dojímavě zvoní, jak vlhký ztlumený pláč dálných řek... Proč tolik něhy, když vše oplakáno, proč tolik soucitné lítosti tajené – proč právě dnes, kdy čeká slavné ráno mé srdce každým snem svým podle zrazené? – – 33
AŽ SPOLU PŮJDEME...
Až spolu půjdeme v rozkvetlém jarním dnu třešňovou alejí, zmámeni hudbou snů a šumem zlatých včel, žeh slunce zářící nám v oči udeří, zmnožen se zavěsí do příze kadeří kol bílých našich čel. A v dešti žhavých střel až chvíle proletí, v níž odmlčí se zem a v prvním objetí se setká se rtem ret, květ třešní mandlový opojněj zavoní, a hlas Tvůj v užaslé otázce zazvoní – kdeže je celý svět? Až spolu půjdeme v neděli květnovou za trylků skřivánčích alejí třešňovou, a bílá ruka Tvá se k mojí přitulí v radostném stisknutí, v polibku palčivém radostně řeknu Ti, že svět jsme jen my dva! – 34
ÚŽAS.
Co stalo se? – Rty naše potkaly se pouze, a celý kraj je kouzlem proměněn... Šum lesa váhavý teď rozzvučel se dlouze, a nebe plno opálových pěn. V obzoru na horách plá žhavě stuha zlatá, nad nimi řad jde zrudlých berušek, hvězdami prokvétá báň nebes rozepiatá a lesní šero rojem světlušek. Zrající klasy jako zlaté vlasy vlají, kolem je moře rozzvoněných vln, v mateřídoušce střípky cvrčci počítají, křídlatých hudců každý strom je pln. Mdle hučíc řeka z dálky pronikavě chladí, a teple přes pole v tvář dýše les, laskavěj’ nám dneska vítr vlasy hladí, a stokrát silněj’ voní zkvetlý bez. Co stalo se? – Čemu jsme se to zaslíbili, že celé nebe v jednom plamenu? – Proč zdá se nám, že máme v ramenou dar síly a hudbu světa v hrudi zavřenu? – 35 Co stalo se? – Rty naše potkaly se pouze... Proč celý kraj je kouzlem proměněn? Proč naše mladá těla v palčivé žhnou touze, jakoby proud lávy byl v nich utajen? – Jaký to divný hlad, jenž srdce naše mučí – živelná síla, která zanese v horečném chtění druha druhu do náručí... Co stalo se? – Co zítra stane se? – – – 36
MODRÝ DEN.
Na vysokém železničním náspu hadince jsou v květu; podál v rozhořelé mýti hořec modře plá, po mezích modré zvonky zvoní do větrného letu, a uprostřed žitných stébel chrpa plápolá... Všechno modře voní, všechno modře zvoní, země vlasy lněné mají modrý květ – nad vším modrá nebes kopule se kloní – zmodralý je dneska celý boží svět. V šatech modrých temně přišla’s i Ty ke mně, do čekanek na mez usedli jsme teď... Ty jsi modrá celá, modré nebe, země, modré je dnes všecko, moje milá, hleď! Nevěděl jsem dosud, co svět modře chová: – máš i modré oči, milá básníkova! – 37
ODPOLEDNÍ SVĚTLO.
Tys’ přišla s očima plnýma světla do háje bílých břiz. V dálce se ztrácela pěšinka světlá, a nad ní ve stuhách ztuhlého světla tančil a zpíval drobný hmyz. Na jejím konci paseky ve výsluní divokého jasmínu houština kvetla, dýchala v žáru vtíravou vůni a květů hvězdami jiskřící podobala se kytici, porosené krůpějemi měsíčního světla. Ty’s přišla s očima plnýma světla do mého lesa dnes. Korunami stromů dukátů sprška slétla, v tvář se Ti její příval snes’, po hebkém obočí stékal Ti do očí, v radostných zorničkách rozkvetl v zář, v světelné závrati nutil Tě mžikati, nutil Tě ke mně obracet tvář... 38 Jak dítě v kolébce, sluneční září vzbuzeno, do ticha světnice zavzdychá a rozespalé s pomračenou tváří odmítá láskání zlatého světla – tak jsi se, má milá, tak jsi se tvářila, když na rty Ti sprška polibků slétla... Dítě pak propuká v pláč... Ne, milá – nač? 39
CHVALOZPĚV K OSLAVĚ NEJVYŠŠÍHO ZÁZRAKU.
Je teplá stříbrná noc červnová, mdle svítí hvězdy pod šlojířem mlh. Mám dlaně plné milosti, a štěstím příliš velikým teď zrak mi zvlh’, v mé duši pýcha vítězů a závrať zbožněných a ptáků svatebčanů ples... Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? – Rozhořely máky na polích, a akát bíle kvet’ a voněl sladce tak, a píseň štěstí zpíval skřivan šedivý, jenž ve spirále letěl do oblak, a těžkou vůní opojený červen teplou vlnou dul – – Vysoko nad hlavou stříbrný obláček tančil a plul. – Pod námi ležela země, jak na dlani, úsměvná, svěží, daleká pole, zelené louky a město s barokní věží, kolem nás hučel les, šuměla paseky tráva, vítr vál, a kdesi v skrytu na suché větvi řinčivou píseň datel hrál. – – 40 – Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? – Slyším Tvůj užaslý, tlumený výkřik, jenž tiše, tak tiše k nebi se vznes’, užaslý, tlumený výkřik, jaký jen údiv se rtů sejme, že stalo se, co bylo nemožné – a přec tak samozřejmé. – Zvonivé šumění nesmírných vod jsem slyšel, jako ten, který je stvořil, v hučení ohromných prostorů nad námi vesmír jat úctou se kořil a šeptal velebně tajemnou modlitbu syčením letících hvězd... Umřel klam, umřel žal, jenom my zůstali sami prostřed svých tichých cest. Vonící ptačí bez na hlavy střásal nám bělostný hvězdový květ – a já jsem cítil a věděl a nábožně šeptal: „My vesmír – my svět!“ – – Znavenou, zemdlenou měl jsem tě v rukou, líbal tě, já bůh a král... Šustivou písničku sladkou a lehkou vítr nám pošeptmu v ostřici hrál, zpívali zmámení ptáci v korunách, a teple dýchal, voněl, jemně hučel les... – Dívko má, růžová polibky mými – prožil jsem věky, prožil jsem staletí dnes? Je těžkou vůní opojná noc červnová – srp měsíce, dopola mrakem kryt, jak zvrácený roh hojnosti na zemi spící lije klidný mléčný třpyt, 41 mlhy, jak závoj svatební nad loukou rosou zjiskřenou se chví, a tichou nocí hedvábnou skřipotem z jasanů zvoní mé tajemství. – Spí v městech znavení a ptáci ve hnízdech a stromy, keře, stébla trav, spí země věčně bloudící, jen v dálce hoří měsíc nad horou a v temnu hučí splav... Spí všichni bratři moji zemdlení. – Spí dívka má! – Teď měsíc k spánku kles’. – – Dívko má, růžová polibky mými – milenko svatá – co dala jsi mi dnes? 42
MODLITBA K ŽIVOTU.
Zdráv buď, můj živote, veliký, silný a vítězící, slzami radosti splácím ti povinnou daň, když v šeru večerů vonících růžemi v ruce své chvící nábožně beru bílou a chladnou milenky dlaň. Ty ruce bílé, jež často mi laskavě hladily vlasy a budou jednou z měkkého těsta chleba hníst, z těsta, na něž si na polích sebraly nazlátlé klasy, ty ruce bílé, jež radostně zhnědnou, bych měl co jíst. Ty ruce bílé, jež přitisknou k ňadrům tvář mého děcka, by mohlo, ručkama hmatajíc, mléko z nich hltavě pít, ty ruce bílé, v nichž v úžasné, zázračné chvíli té všecka laskavost země a dobrota její bude se chvít. Pod tvým jhem radostně procházím, když líbám milenku na rty, které mu první položí do úst sladký mé řeči zvuk, 43 když líbám hebké tmavé vlasy s opojnou vůní nardy a cítím srdce, jež první živit je bude, horečný tluk. Živote, veliký, silný a vítězící, modlím se k Tobě – otrok i milenec tvůj. Nad naší láskou dobrotiv stůj, milostiv v ochranu přijmi Ji, mne – a jednou i moje robě, jako pán nejvyšší nad námi ruku drž, živote – Můj! – 44
OSTROV ZAPOMENUTÍ.
Když smutné větry duly mohutnými korunami a první dech bouře ustrašeným krajem táh’, tu třeba bylo mračno ještě dávno za horami, a žlutý svit hrůzy dosud neplál po střechách, v své jizbě sedával jsem, zajat v smutném snění, nad knihou přítele, již nedoved’ jsem číst... Žeh žlutý světla v oči bil, a v tiché přemýšlení rušivě zpíval hořící lampy svit... A často neslyšen v půlnocích, pokořen v své pýše, jsem rozpálené čelo v chladné dlaně klad’, a jako dítě, které v spánku rozvzlyká se tiše, jsem chtěl svou náhlou bolest zaplakat... – Když smutné větry duly, bloudila jsem v dálce, kde děsil mne nad krajem rozpiatý šedý mrak; kolkolem byly černé z hluboka hučící lesy, a nad nimi hnán vichrem potácel se pták... Pak smutné větry duly stále vzdáleněji, jak šum lesa otevřeným oknem v polosnách, a zněly – zněly stále tajemněji, jak večerní lehký van tančící po sosnách, kdy ramena tmavých větví šedým šerem vlají, a koruny se v zdlouhavém rytmu ploše kolébají... V snění svém viděl jsem lodi, jež, sotva z přístavu vypluly, 45 přidaly plachty do rahen, na stěžních vlajky svinuly a města míjely lákavá, prapory vábící k přistání, přátelsky pozdravným ranám z děl mlčením zchystaly zklamání a pluly dále hrdě po moři, objíždějíce ostrovy i zrádná pohoří, a pluly dále – o závod s racky letěly, jakoby již nikdy nikde přistát nechtěly... – Ze země zklamání pluly mé lodi se vzdutými plachtami, jak bílé toužící labutě mlčíce modrými vlnami, pod vysoko sklenutými nebesy po duhovém moři – po duhovém moři – ke korálovým ostrovům, kde zlaté ohně hoří... A nikde přistát nechtěly, jako šíp kalený letěly, provázeny pruhy vody jiskřící se vzlykavými stony, k zapomnění kvetoucímu ostrovu, kde věděly, že budou uvítány stříbrnými zvony... – K osamělému mému ostrovu když lodi Tvé se blížily, a zvonic zvony stříbrné vzduch radostnými tóny zvířily, tu z chatrče své skryté v háji kvetoucích mandloní vyjel jsem na koni, pochodeň hořící třímaje v pěsti... Na stromy, které jsem miloval, volal jsem: Jděte mi z cesty! – – Přes kvetoucí keře, jež jsem včera hladil, přejížděl jsem v trysku 46 a hořící zvonce petrklíčů zadupal jsem do žlutého písku... – V prvním zaznění zvonů do lampy olej jsem lila rukama třesoucíma se bázní, pak v šalvějem vonící vykoupala se lázni a vlhké vlasy svěžími poupaty růží si ověnčila... Když na příď lodi jsem vyšla, vzrušena cítila jsem, v úderech vonného větru že nesčetné polibky ve tvář mi vanou, a růžově kvetoucí a v mlhách se koupající zem zpívala vstříc korábům mým jásavou píseň na přivítanou... – Sotva jsi na ostrov vkročila, zjímal jsem lodníky Tvoje, zpřetínal kotevní lana a zapálil lodi, a Tebe vedl v háje spící, kde kouzelné zdroje zpívají písně vzpomínek, jež bledé ve snách chodí... S večerem došli jsme k městu. – V růžových zahradách snilo pod temně modrou oblohou, posetou shluky hvězd, a žluté světlo mé lampy vstříc nám zazvonilo z oken mé chaty, jež zdála se všecka růžově kvést... – Tehdy jsem řekla: Co šlo mým žitím, přelud byl, pára a dým; pustými černými pralesy mdlá jsem se vlekla – kde mlha sychravá v crčících praméncích po kmenech tekla – po mořích bloudila, než našla jsem cestu k ostrovům Tvým... – 47
HYMNY ZPÍVANÉ V PARNÉM LETNÍM DNU. JINDŘIŠCE MILOTOVÉ VDĚČNĚ VĚNOVÁNO.
I.
Ó, slunce! Zářící svědku mých minulých žití, kolikráte na své slavné pouti se mnou jsi se setkal a z kolika kapek rosy, zralých zrn a sílicsilic kvítí tělo mé jsi setkal? – – – Ó, slunce, otvírající kvetoucí ústa pupenů hnědých, proč, když jsem, dítě, poprvé za jitra kdysi tě spatřil, v posvátné hrůze zajat, ruce jsem sepial a ani nedých’, proč hleděl jsem v kalichy květů ohnivě planoucích i modravě bledých a se stromy, stébly trav a přírodou celou se nadšeně sbratřil? – Ó, slunce, proč tehdy, když za jitra v krajinu jsem vyšel, ve zpěvu ptáků, v skřípění haluzí stromů, v hučení větrných proudů v hlubinách lomů jen hymnus slávy, tobě zpívaný, jsem slyšel? – 48 Ó, slunce, měnící rozlohy nebes v prairie šarlatové v rozpuku jiter i za večerů, milenče, k němuž obrací břečťan pro polibky nehladové líce svých listů rostoucích v šeru, milenče cudných květů leknínových, jež vonná lůna svá snoubí jen s krůpějemi tvého světla palčivými a skrývají je jako věrné ženy, v temné vodní hloubi před cizoložnými paprsky měsíčními – – – Ó, slunce zářící, milenče všeho, co žije a dýchá, milenče bouřících měst i lesního ticha, lánů zoraných, větrů letících i mořských vln vzruchu, milenče ohňový vody i země, světla i vzduchu, mou píseň vášnivou slyš! Ó, slunce, stále jdi výš! – a ze svých otevřených cév lij na naše hlavy palčivou svou krev, oheň touhy vdechni v květy máku našich úst, z tepla, hladuhladu, vášní našich těl dej novým tělům růst – a na konec, jako zmdlí a zžloutnou stébla hebkých trav – naše těla nepotřebná žárným dechem ztrav! Ale ve hláď našich vášní, jež jsme na zem vnesli, udeř paprsků svých neviditelnými vesly, rozbouři ji, dej jim křídla, na dně jejím otevř křišťálová zřídla, 49 nech’ ji vzdout a přetéc’ hráze, rozlíti se po prostoře, dej jí spád, a jimi naplň kontinentů moře... Ó, slunce, jež povznášíš až k nebesům tíhu oceánů vod, zdvihni mou krev, v počet milionů rozhojni můj rod! 50 II.
Teď v srdci palčivá má touha promluvila, jež zrála bolestí a kvetla slzami v půlnocích hvězdných, v nichž má duše snila sny, kterým jitra odzváněla hranami. Za nesčetnými horizonty chodila v nich zbloudilá, i tajemné mrtvých navštívila země, kde nezměrné pláně zapomnění viděla a němou hudbu klidu zníti slyšela, než hladova a teskně zamyšlena vrátila se po dlouhé řadě smutných let zas ke mně... O nezrozeném cizím štěstí snila, a zvukem neskutečných políbení rozechvělá, v ložnici milenců zabloudila, aby jim záviděla... V rouhavém snění svém zaštkala před ložem Tvým, ozářeným jitřního slunce plameny, v nichž mdlá a ubledlá jsi po dnu svatebním usínala objata cizími rameny... 51 V dnech porodů na práh Tvůj sedala cizí s modlitbou na rtech hladových úst, a v řadě mučivých a dravě krutých visí Tvé kolébavky slyšela – Tvé děti zřela růst... Ó, moje milá! Žárlivost má jak stín šla šlépějemi Tvými, Tě sledovala v lesní šeř i záhyby cest, s větry se sbratřila a spřátelila s ptáky žvatlavými a na Tvé sny se ptala blýskotavých hvězd. V rozbřesku jiter šla po lukách, zářících stříbrnou rosou, v ní strašnými vidinami rozpálené oči koupala, a v úžehu slunce po stezkách trnitých nohou bosou v pohoří bolestí ještě větších stoupala. Pláč žití minulých na její hlavu se snášel, žhavý, jak sodomské deště, a vášnivé vysoko šlehající plameny shášel životů nenarozených ještě. Na sterých rozcestích života, bázlivý, potkával jsem se s Tebou, v bledé rty vtínal jsem zuby a dlaně sevíral v pěst a v zkřížení pohledů cítil jsem, jak oči Tvé v duši mi zebou, a sny mé mrtvy padají zoufalstvím marnosti prosebných gest. Ó, moje milá! Bolest probděných nocí brázdy mých myšlenek ryla, předstihujících dnešky, v nichž bázeň mé touze pěla requiem – 52 a na zlaté oponě zítřků mi matné silhouetty nakreslila vítězných průvodů a slavných hodokvasů, jichž se v nich dožijem... Ve vysilujících paroxismech svatého šílení svého, v nichž hodiny zdály se mi vteřin býti kratší, na rtech mi hořely žhavé Tvé polibky, a hlasu Tvého slyšel jsem smích, zladěný v tóniny vyšší a sladší. V kouzelných hodinách vidění naděje má, plačící nad přílišnou skvělostí svého slavného snu, před okny Tvými zamlklá stála, jak sirotek, patřící v cizí světnici rozzářenou milostí o štědrém dnu. A často, obluzený hudbou, zaznívající z neznámých dálek, vášnivou modlitbu díků jsem šeptal – a skončiv ji, teprve zavládnuvšího hlubokého ticha se zalek’ a zklamán nikdy se po jeho příčině neptal... Ó, moje milá! Když chvílí posledních úžil se kruh a hrdlo mi k zalknutí svíral, když popelem věčného smutku šeřil se vzduch, a poslední výkřik můj zoufalý v jásání zmíral a v bouři radostných očekávání Tvých, vyšel jsem v hábitu žíněném – žebravý mnich – s hlavou na prsa skloněnou na šedé oblouky cest, vedoucích v mrtvé krajiny do solných moří propadlých měst. 53 Zklamání krajem jsem šel. – V zahradách zčernalých, jež mrazy zžehly, na stoncích ochablých květů dřív ohnivě planoucích viselo do set – a řeka čpícího smolného dýmu tekla z lesů, jež popelem lehly, v lány zdivočelé dřív, než přišel je kdo oset... Nad zemí leželo nehnutě hrobové mlčení, temná kopule nebes se leskla jak ocel, a v studených hvězd kroužení zpívalo němou píseň toužení o smrti ledový pocel. – – – Tam jsem Tě potkal... A v pohledu Tvém, jenž bolestný se dlouze s mým užaslým střetl, tajemnou zprávu o mrtvém i pevnou víru v příští vzkříšení jsem četl. – Tu nevyslovených slov tíhou ústa má se zachvěla, a bylo mi jak slepci, jemuž kdysi v zjemnělý sluch táh’ šum vody vzbouřené pod nohou anděla, jdoucího uzdravit prvního ve vlnách... Toužebně čekaných větrů východních v tvář dechlo vanutí, nad horstvem obzor zrůžověl, a v jitra vzplanutí ve hvězdy změněné slzy všech našich prožitých bolů (zářící škrtnutí minula!) syčíce padaly dolů... – – – – – – – – – – – – – – – 54 Z neznámých dálek minulých věků zazvonil zpěv! Zpěv mrtvých! – Ozvěnou jemu odpovídala má krev! A hrůzou bledý a úzkostí něm, sloky svých nevyslovených písní jsem zaslechl v něm: mé tajné touhy v něm hřměly a moje sny v něm zrály, nesmělé improvisace mé v něm bouřící orchestry hrály, a žal marné touhy srdcí dávno zetlelých mi závistivě z něho v bledé líce dých’. – – – Tu poznal jsem, zachvívaje se posvátným děsem, jenž v duši mojí bouřlivý vír zdvih’, že my dva na sta snů nevyplněných k slavnému dozrání bolestmi v srdcích svých nesem – že v střetnutí pohledu našeho vášnivá touha nenarozených šlehá rudými plameny, v bázlivém setkání našich rtů jejich hovoří hlad, a v paží našich přimknutí chvěje se milenců něha, k nimž přijde lásky svatvečer, až budem dávno spát... A náhle zalkaly vzdálené vody o klamu času, o sil setkání k zplození zázraku vykřikl květů makových žár, hrůzu tmy věčné zapřely šumící lesy, a lány klasů 55 zpívaly o věčném zrání k věčnému plození slavnějších jar... Přede mnou ležela radostná země, a s výšek zářících světelných moří letěla ke mně radostná zvěst o zmlazující koupeli nesčetných hvězd. 56 III.
Tajemná prohlubni bezedná, jakoby vadnoucími květy protkaná se stromu věčnosti padajícími světy! Mlčení odvěké, děsící slabé a sladké pro ty, kdož silni k poznáním novým dovedou snést záhadné věty světelných značek plačících hvězd! Zrajících plodů mhou modravou k duši mé přilni a svého klidu magickou mocí nejmladší zářící nevěsty kosmu paprsek v srdce mé vetkni a jeho vlnivým rozkmitem tóny poslední písně mé veď k ní, hluboká noci! – Z nejzazších dálek ticho hřmí – z nejzazších dálek, kde se hvězdy tmí, a tma sama vysílením v rozzářené šero bledne, kam ze smrtelných žádného zrak více nedohlédne – zkad obluzený klamem zemských svítání, jak z úderů větru sadů do tmy ponořených růže, vytušit jen může kouzelné záchvěvy hlubokých poznání. – 57 Prostříbřenou tmou údery půlnoci letí – hvězdy volně krouží na vesmírné klenby rozpětí, a v znění orchestrem jich hrané symfonie prach země na letmý okamžik žije, probuzen ze sna věčného ve vzdáleném prostředí zbloudilou vlnou, o níž hudebníci nevědí. – Ztracena v soumraku nekonečných plání, zem naše zadržuje v letu do tmy vrženou zářící trosku zpívajících světů, a paprsků vegetací zakryta, rozkvetlými záhony hvězd klopýtá i s námi bezradně trpícími na ní... Ó, noci! – Z tvých vírných hloubek zjiskřených nám často vesmírný klid v tváře dých’, a zvonění jeho naslouchajíce plaše, v prsou jsme cítili růst náhlé hrdosti příval, jenž stoupal do očí, po tvářích vznícených splýval a sladkými učinil bolesti naše. Ó, noci! – jsmeJsme luku obloukem stříbrným, a ženy jeho tetivou zlatou, jedinou touhou vášnivou vzpiatou, abychom společným úsilím svým splnili slavně v ruce rodičů složený slib, vyslavše do temna budoucna hořící šíp, jenž tisícletími proletí, stupňovanou rychlostí řítě se v před, a ve chvíli žádoucí doletí v ohnivý střed! – – – 58 Ó, noci! – Vesmíru požár zříme! – Světla překypění! – Těžkou hmotu mrtvých světů, kterak v oblaka se mění! – Vidíme budoucího rozletu zářících koulí ohnivý kvas! – Minulost tisíci žhavými výbuchy hoří! – Budoucnost plna je světelných moří! – Bolesti není – všecka již byla prožita v nás! – Ó, noci! – V padajících hvězd ohňostroj patříme zbledlí: Všecky záclony tajemna se před námi zvedly, záhady poslední čteme z paprsků chvění – však marně se namáháme silami všemi, marně pohybujeme ústy ve svém jasnozření... – Jsme pro sluch hladových zástupů němi, neboť pro všecka závratná bohatství nová nemáme slova! – – Nemáme slova! – – 59 OBSAH.
Rozbijte číše!5 Zmije6 Večerní van7 Kvetoucí máky8 Zrození myšlenky9 Miluji sluneční západy...10 Louka12 Břízy v noci13 Podzimní15 Ruce tonoucí16 Letní noc18 Pohádka o království „Ultima Thule“20 Milenka mého přítele22 Básník hvězd23 Zpíval muž na jaře s hřebene hor25 Prevez, prevez...27 Smrtelná touha28 Smutná zahrada30 Úzkost33 Až spolu půjdeme...34 Úžas35 Modrý den37 Odpolední světlo38
[61] Chvalozpěv k oslavě nejvyššího zázraku40 Modlitba k životu43 Ostrov zapomenutí45 Hymny zpívané v parném letním dnu. I. (Ó, slunce! Zářící svědku...)48 II. (Teď v srdci palčivá má touha...)51 III. (Tajemná prohlubni bezedná...)57
[62] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: av; 2006 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bibliotéka Fondu Julia Zeyera; Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění; Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Leschinger, Edvard
(Bibliotéka Fondu Julia Zeyera. Vydává Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Číslo 11. Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České university Karlo-Ferdinandovy a České akademie pro vědy, slovesnost a umění. 1914. V Praze 1914. Knihtiskárna Edvarda Leschingra.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 64