BÁSNÍK HVĚZD.

BÁSNÍK HVĚZD.
Hluboká noc je. Na nebi hoří tisíce měňavých hvězd. V dálce lze města zřít pouze hroty čtyř setmělých věží, hory jsou temné, ztraceny stráně, oblouky šedivých cest, jen do luk, zdá se ti, rosou světlo že étherné sněží. Vzpřimuji čelo, dívám se vzhůru. V očích mých všechen plá třpyt, paprsky, zemdlené dalekou cestou, letí teď ke mně, a širou kosmu prostorou vládne jasný a bezzvuký klid, v němž pouze neslyšně zvoní dýchání pyšné mé země. Mžící se hvězdy! Řekli mi o vás, hrůzu že lijete v kraj, a duši v hovoru s vámi příšerná úzkost že jímá... Řekli mi, tiché světelné body, že v plání vašem skryt taj, a těžké nepřátel slovo smrtící v mlčení vašem že dřímá. 23 Pomlouvači! Neznám rozkoše větší, než viděti mřít v purpuru přežitý den a krajinu vůkol se smrákat, nad hlavou temno do výše rozrůstat v klenbu a na něm zřít tisíce zářících očí mžikati víčky a plakat. Vím, že za nocí stařečků uvadlým tělem probíhá mráz, a okem šílenců v mživý že písečných hodin proud patří – že chtěli by svraskalou chvící se rukou zdržet v letu čas v rdousivé obavě, že příští den je s mrtvými sbratří. Však za noci – ó, slyš! – ó, slyš! v snění – v panenských ňadrech plá žár, v růžových tělech zraje krev, láska k nim sklonit se pílí – – – Za nocí v lukách zrosených zní zpěv – v stříbrném závoji par, jen zrakům milenců viditelny, tančí bílé víly. Tajemná noci! Planoucí světla! Váš věčný šílený let nepostřehnem’nepostřehnem’, trpaslíci, již v zlomku nekonečno vidí, jimž obzor ohraničený hor modrých lemem znamená svět... Vás nechápem’ – zplozenci tříště – my lidé, měřící pídí. 24