MILUJI SLUNEČNÍ ZÁPADY...

Jan Vrba

MILUJI SLUNEČNÍ ZÁPADY...
Miluji sluneční západy předjarních touhou zvonících dnů, kdy zlatý proud mroucího světla tryská nad pohoří a nebe jak měděná deska rudým žárem vzhoří a v kraji cos’ tajeně pláče, jak ozvěna dívčích zklamaných snů..snů... Je ticho tak. – Poslední znavené světlo usíná na loktech lesů, nesmělý vítr lehýnce chrastí v koberci suchého vřesu a nese zatrpklou vůni, jíž dýše rozoraný lán... Je večer předjarní, jenž ještě večerem žhavé lásky není, v něm jásot ptáků nezvoní; jen šedých sýkor teskné pění v něm slyšeti a skřeky do borových korun sedajících vran... Po stranách mé stezky zádumčivě mlčí jedlí kmeny šedé, mezi nimi pavouk křižák první svoje lesklé sítě přede... 10 Je ticho tak. – Zem těžká je roztálým sněhem. – Ticho po okolí. – Modré stíny na mé stezce rostou. Ticho je a srdce hladem bolí – bolest vlhce vzlyká do modrého šera, k utajení není – – – na mé stezce, na mé stezce – na stezce mých snění škaredý pavouk se znamením kříže přede své stříbrné mříže... Miluji sluneční západy mlčky krvácející, v nichž z dolin zmlžených zaznívá divný pláč, v nichž srdce bolí tajemnou mukou se chvící, v nichž chce se zaslzet – a nevíš proč a zač... Mám rád zmlžené večery, zmírající jak mladí dělníci choří... Smutek jim choulí se v očích, a vedle plamínek naděje hoří, ret zvuku nevydá... Mám rád předjarní večery podivné tesklivé nálady, v nichž možno tiše vejíti ve zrazených snů zahrady, kde náhle se ti zdá – že život věčná únava a věčný zhyn a věčné zklamání... Je večer předjarní, a juž se sešeřilo – a zvoní klekání. – – 11

Básně v knize Radostné zaslíbení: