SMRTELNÁ TOUHA.

Jan Vrba

SMRTELNÁ TOUHA.
V úžasné noci, oděné černým hedvábným šatemšatem, neznámý poutník šel po matně svítící prašné silnici s bílými kameny po straně nad srázem, nad hlavou tušil bohatství květů třešňových stromů, ozvěnu bzučení ulétlých včel, cítil, jak opojně voní, jak vábí a vzdává se jaru otevřená zem. Z nejasných obrysů kmenů vanula hrůza, přítomnost živoucí hmoty mluvila z nich, mrazivé doteky cítil chvěti se na skráních a bílé přeludy táhnout zřel nad temnou hučící půdou, v níž život vřel a tryskal ven z neviditelných lích, a ve všech zmatených výkřicích modlitba k démonu zněla, aby ji vyslyšel... A poutník cítil, že lží je všecko, co zpívaly věky, světem že veliká vášeň jde, oděná z jara v bělostné květy a v létě ve vlčí mák, a kam padne jednou, 28 zahučí divoká touha, závratná šílená píseň všechno v bouř tónů svých sepřede, ochablá srdce utuhnou v napiatý sval – a bílá těla žárem krve zhnědnou. Ne! – Zdráv buď, démone, jemuž se koří zdraví a mládí, ku jehož poctě dnes voní mlhami pařící se zem. – Ty noci hedvábná, hodinu ještě jen prodli nad bledým poutníkem s křídovou tváří – slyš, jak mu v krvi touha tvá zvoní, viz, hlavu kloní – hořícím rtem tobě se pokořen rouhá – k tobě se rouháním modlí... 29

Básně v knize Radostné zaslíbení: