AŽ SPOLU PŮJDEME...

Jan Vrba

AŽ SPOLU PŮJDEME...
Až spolu půjdeme v rozkvetlém jarním dnu třešňovou alejí, zmámeni hudbou snů a šumem zlatých včel, žeh slunce zářící nám v oči udeří, zmnožen se zavěsí do příze kadeří kol bílých našich čel. A v dešti žhavých střel až chvíle proletí, v níž odmlčí se zem a v prvním objetí se setká se rtem ret, květ třešní mandlový opojněj zavoní, a hlas Tvůj v užaslé otázce zazvoní – kdeže je celý svět? Až spolu půjdeme v neděli květnovou za trylků skřivánčích alejí třešňovou, a bílá ruka Tvá se k mojí přitulí v radostném stisknutí, v polibku palčivém radostně řeknu Ti, že svět jsme jen my dva! – 34