HYMNY ZPÍVANÉ V PARNÉM LETNÍM DNU.

Jan Vrba

HYMNY ZPÍVANÉ V PARNÉM LETNÍM DNU. JINDŘIŠCE MILOTOVÉ VDĚČNĚ VĚNOVÁNO.
I.
Ó, slunce! Zářící svědku mých minulých žití, kolikráte na své slavné pouti se mnou jsi se setkal a z kolika kapek rosy, zralých zrn a sílicsilic kvítí tělo mé jsi setkal? – – – Ó, slunce, otvírající kvetoucí ústa pupenů hnědých, proč, když jsem, dítě, poprvé za jitra kdysi tě spatřil, v posvátné hrůze zajat, ruce jsem sepial a ani nedých’, proč hleděl jsem v kalichy květů ohnivě planoucích i modravě bledých a se stromy, stébly trav a přírodou celou se nadšeně sbratřil? – Ó, slunce, proč tehdy, když za jitra v krajinu jsem vyšel, ve zpěvu ptáků, v skřípění haluzí stromů, v hučení větrných proudů v hlubinách lomů jen hymnus slávy, tobě zpívaný, jsem slyšel? – 48 Ó, slunce, měnící rozlohy nebes v prairie šarlatové v rozpuku jiter i za večerů, milenče, k němuž obrací břečťan pro polibky nehladové líce svých listů rostoucích v šeru, milenče cudných květů leknínových, jež vonná lůna svá snoubí jen s krůpějemi tvého světla palčivými a skrývají je jako věrné ženy, v temné vodní hloubi před cizoložnými paprsky měsíčními – – – Ó, slunce zářící, milenče všeho, co žije a dýchá, milenče bouřících měst i lesního ticha, lánů zoraných, větrů letících i mořských vln vzruchu, milenče ohňový vody i země, světla i vzduchu, mou píseň vášnivou slyš! Ó, slunce, stále jdi výš! – a ze svých otevřených cév lij na naše hlavy palčivou svou krev, oheň touhy vdechni v květy máku našich úst, z tepla, hladuhladu, vášní našich těl dej novým tělům růst – a na konec, jako zmdlí a zžloutnou stébla hebkých trav – naše těla nepotřebná žárným dechem ztrav! Ale ve hláď našich vášní, jež jsme na zem vnesli, udeř paprsků svých neviditelnými vesly, rozbouři ji, dej jim křídla, na dně jejím otevř křišťálová zřídla, 49 nech’ ji vzdout a přetéc’ hráze, rozlíti se po prostoře, dej jí spád, a jimi naplň kontinentů moře... Ó, slunce, jež povznášíš až k nebesům tíhu oceánů vod, zdvihni mou krev, v počet milionů rozhojni můj rod! 50 II.
Teď v srdci palčivá má touha promluvila, jež zrála bolestí a kvetla slzami v půlnocích hvězdných, v nichž má duše snila sny, kterým jitra odzváněla hranami. Za nesčetnými horizonty chodila v nich zbloudilá, i tajemné mrtvých navštívila země, kde nezměrné pláně zapomnění viděla a němou hudbu klidu zníti slyšela, než hladova a teskně zamyšlena vrátila se po dlouhé řadě smutných let zas ke mně... O nezrozeném cizím štěstí snila, a zvukem neskutečných políbení rozechvělá, v ložnici milenců zabloudila, aby jim záviděla... V rouhavém snění svém zaštkala před ložem Tvým, ozářeným jitřního slunce plameny, v nichž mdlá a ubledlá jsi po dnu svatebním usínala objata cizími rameny... 51 V dnech porodů na práh Tvůj sedala cizí s modlitbou na rtech hladových úst, a v řadě mučivých a dravě krutých visí Tvé kolébavky slyšela – Tvé děti zřela růst... Ó, moje milá! Žárlivost má jak stín šla šlépějemi Tvými, Tě sledovala v lesní šeř i záhyby cest, s větry se sbratřila a spřátelila s ptáky žvatlavými a na Tvé sny se ptala blýskotavých hvězd. V rozbřesku jiter šla po lukách, zářících stříbrnou rosou, v ní strašnými vidinami rozpálené oči koupala, a v úžehu slunce po stezkách trnitých nohou bosou v pohoří bolestí ještě větších stoupala. Pláč žití minulých na její hlavu se snášel, žhavý, jak sodomské deště, a vášnivé vysoko šlehající plameny shášel životů nenarozených ještě. Na sterých rozcestích života, bázlivý, potkával jsem se s Tebou, v bledé rty vtínal jsem zuby a dlaně sevíral v pěst a v zkřížení pohledů cítil jsem, jak oči Tvé v duši mi zebou, a sny mé mrtvy padají zoufalstvím marnosti prosebných gest. Ó, moje milá! Bolest probděných nocí brázdy mých myšlenek ryla, předstihujících dnešky, v nichž bázeň mé touze pěla requiem – 52 a na zlaté oponě zítřků mi matné silhouetty nakreslila vítězných průvodů a slavných hodokvasů, jichž se v nich dožijem... Ve vysilujících paroxismech svatého šílení svého, v nichž hodiny zdály se mi vteřin býti kratší, na rtech mi hořely žhavé Tvé polibky, a hlasu Tvého slyšel jsem smích, zladěný v tóniny vyšší a sladší. V kouzelných hodinách vidění naděje má, plačící nad přílišnou skvělostí svého slavného snu, před okny Tvými zamlklá stála, jak sirotek, patřící v cizí světnici rozzářenou milostí o štědrém dnu. A často, obluzený hudbou, zaznívající z neznámých dálek, vášnivou modlitbu díků jsem šeptal – a skončiv ji, teprve zavládnuvšího hlubokého ticha se zalek’ a zklamán nikdy se po jeho příčině neptal... Ó, moje milá! Když chvílí posledních úžil se kruh a hrdlo mi k zalknutí svíral, když popelem věčného smutku šeřil se vzduch, a poslední výkřik můj zoufalý v jásání zmíral a v bouři radostných očekávání Tvých, vyšel jsem v hábitu žíněném – žebravý mnich – s hlavou na prsa skloněnou na šedé oblouky cest, vedoucích v mrtvé krajiny do solných moří propadlých měst. 53 Zklamání krajem jsem šel. – V zahradách zčernalých, jež mrazy zžehly, na stoncích ochablých květů dřív ohnivě planoucích viselo do set – a řeka čpícího smolného dýmu tekla z lesů, jež popelem lehly, v lány zdivočelé dřív, než přišel je kdo oset... Nad zemí leželo nehnutě hrobové mlčení, temná kopule nebes se leskla jak ocel, a v studených hvězd kroužení zpívalo němou píseň toužení o smrti ledový pocel. – – – Tam jsem Tě potkal... A v pohledu Tvém, jenž bolestný se dlouze s mým užaslým střetl, tajemnou zprávu o mrtvém i pevnou víru v příští vzkříšení jsem četl. – Tu nevyslovených slov tíhou ústa má se zachvěla, a bylo mi jak slepci, jemuž kdysi v zjemnělý sluch táh’ šum vody vzbouřené pod nohou anděla, jdoucího uzdravit prvního ve vlnách... Toužebně čekaných větrů východních v tvář dechlo vanutí, nad horstvem obzor zrůžověl, a v jitra vzplanutí ve hvězdy změněné slzy všech našich prožitých bolů (zářící škrtnutí minula!) syčíce padaly dolů... – – – – – – – – – – – – – – – 54 Z neznámých dálek minulých věků zazvonil zpěv! Zpěv mrtvých! – Ozvěnou jemu odpovídala má krev! A hrůzou bledý a úzkostí něm, sloky svých nevyslovených písní jsem zaslechl v něm: mé tajné touhy v něm hřměly a moje sny v něm zrály, nesmělé improvisace mé v něm bouřící orchestry hrály, a žal marné touhy srdcí dávno zetlelých mi závistivě z něho v bledé líce dých’. – – – Tu poznal jsem, zachvívaje se posvátným děsem, jenž v duši mojí bouřlivý vír zdvih’, že my dva na sta snů nevyplněných k slavnému dozrání bolestmi v srdcích svých nesem – že v střetnutí pohledu našeho vášnivá touha nenarozených šlehá rudými plameny, v bázlivém setkání našich rtů jejich hovoří hlad, a v paží našich přimknutí chvěje se milenců něha, k nimž přijde lásky svatvečer, až budem dávno spát... A náhle zalkaly vzdálené vody o klamu času, o sil setkání k zplození zázraku vykřikl květů makových žár, hrůzu tmy věčné zapřely šumící lesy, a lány klasů 55 zpívaly o věčném zrání k věčnému plození slavnějších jar... Přede mnou ležela radostná země, a s výšek zářících světelných moří letěla ke mně radostná zvěst o zmlazující koupeli nesčetných hvězd. 56 III.
Tajemná prohlubni bezedná, jakoby vadnoucími květy protkaná se stromu věčnosti padajícími světy! Mlčení odvěké, děsící slabé a sladké pro ty, kdož silni k poznáním novým dovedou snést záhadné věty světelných značek plačících hvězd! Zrajících plodů mhou modravou k duši mé přilni a svého klidu magickou mocí nejmladší zářící nevěsty kosmu paprsek v srdce mé vetkni a jeho vlnivým rozkmitem tóny poslední písně mé veď k ní, hluboká noci! – Z nejzazších dálek ticho hřmí – z nejzazších dálek, kde se hvězdy tmí, a tma sama vysílením v rozzářené šero bledne, kam ze smrtelných žádného zrak více nedohlédne – zkad obluzený klamem zemských svítání, jak z úderů větru sadů do tmy ponořených růže, vytušit jen může kouzelné záchvěvy hlubokých poznání. – 57 Prostříbřenou tmou údery půlnoci letí – hvězdy volně krouží na vesmírné klenby rozpětí, a v znění orchestrem jich hrané symfonie prach země na letmý okamžik žije, probuzen ze sna věčného ve vzdáleném prostředí zbloudilou vlnou, o níž hudebníci nevědí. – Ztracena v soumraku nekonečných plání, zem naše zadržuje v letu do tmy vrženou zářící trosku zpívajících světů, a paprsků vegetací zakryta, rozkvetlými záhony hvězd klopýtá i s námi bezradně trpícími na ní... Ó, noci! – Z tvých vírných hloubek zjiskřených nám často vesmírný klid v tváře dých’, a zvonění jeho naslouchajíce plaše, v prsou jsme cítili růst náhlé hrdosti příval, jenž stoupal do očí, po tvářích vznícených splýval a sladkými učinil bolesti naše. Ó, noci! – jsmeJsme luku obloukem stříbrným, a ženy jeho tetivou zlatou, jedinou touhou vášnivou vzpiatou, abychom společným úsilím svým splnili slavně v ruce rodičů složený slib, vyslavše do temna budoucna hořící šíp, jenž tisícletími proletí, stupňovanou rychlostí řítě se v před, a ve chvíli žádoucí doletí v ohnivý střed! – – – 58 Ó, noci! – Vesmíru požár zříme! – Světla překypění! – Těžkou hmotu mrtvých světů, kterak v oblaka se mění! – Vidíme budoucího rozletu zářících koulí ohnivý kvas! – Minulost tisíci žhavými výbuchy hoří! – Budoucnost plna je světelných moří! – Bolesti není – všecka již byla prožita v nás! – Ó, noci! – V padajících hvězd ohňostroj patříme zbledlí: Všecky záclony tajemna se před námi zvedly, záhady poslední čteme z paprsků chvění – však marně se namáháme silami všemi, marně pohybujeme ústy ve svém jasnozření... – Jsme pro sluch hladových zástupů němi, neboť pro všecka závratná bohatství nová nemáme slova! – – Nemáme slova! – – 59 OBSAH.
Rozbijte číše!5 Zmije6 Večerní van7 Kvetoucí máky8 Zrození myšlenky9 Miluji sluneční západy...10 Louka12 Břízy v noci13 Podzimní15 Ruce tonoucí16 Letní noc18 Pohádka o království „Ultima Thule“20 Milenka mého přítele22 Básník hvězd23 Zpíval muž na jaře s hřebene hor25 Prevez, prevez...27 Smrtelná touha28 Smutná zahrada30 Úzkost33 Až spolu půjdeme...34 Úžas35 Modrý den37 Odpolední světlo38
[61] Chvalozpěv k oslavě nejvyššího zázraku40 Modlitba k životu43 Ostrov zapomenutí45 Hymny zpívané v parném letním dnu. I. (Ó, slunce! Zářící svědku...)48 II. (Teď v srdci palčivá má touha...)51 III. (Tajemná prohlubni bezedná...)57
[62] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: av; 2006 [63]

Básně v knize Radostné zaslíbení: