ODPOLEDNÍ SVĚTLO.

Jan Vrba

ODPOLEDNÍ SVĚTLO.
Tys’ přišla s očima plnýma světla do háje bílých břiz. V dálce se ztrácela pěšinka světlá, a nad ní ve stuhách ztuhlého světla tančil a zpíval drobný hmyz. Na jejím konci paseky ve výsluní divokého jasmínu houština kvetla, dýchala v žáru vtíravou vůni a květů hvězdami jiskřící podobala se kytici, porosené krůpějemi měsíčního světla. Ty’s přišla s očima plnýma světla do mého lesa dnes. Korunami stromů dukátů sprška slétla, v tvář se Ti její příval snes’, po hebkém obočí stékal Ti do očí, v radostných zorničkách rozkvetl v zář, v světelné závrati nutil Tě mžikati, nutil Tě ke mně obracet tvář... 38 Jak dítě v kolébce, sluneční září vzbuzeno, do ticha světnice zavzdychá a rozespalé s pomračenou tváří odmítá láskání zlatého světla – tak jsi se, má milá, tak jsi se tvářila, když na rty Ti sprška polibků slétla... Dítě pak propuká v pláč... Ne, milá – nač? 39