OSTROV ZAPOMENUTÍ.
Když smutné větry duly mohutnými korunami
a první dech bouře ustrašeným krajem táh’,
tu třeba bylo mračno ještě dávno za horami,
a žlutý svit hrůzy dosud neplál po střechách,
v své jizbě sedával jsem, zajat v smutném snění,
nad knihou přítele, již nedoved’ jsem číst...
Žeh žlutý světla v oči bil, a v tiché přemýšlení
rušivě zpíval hořící lampy svit...
A často neslyšen v půlnocích, pokořen v své pýše,
jsem rozpálené čelo v chladné dlaně klad’,
a jako dítě, které v spánku rozvzlyká se tiše,
jsem chtěl svou náhlou bolest zaplakat...
– Když smutné větry duly, bloudila jsem v dálce,
kde děsil mne nad krajem rozpiatý šedý mrak;
kolkolem byly černé z hluboka hučící lesy,
a nad nimi hnán vichrem potácel se pták...
Pak smutné větry duly stále vzdáleněji,
jak šum lesa otevřeným oknem v polosnách,
a zněly – zněly stále tajemněji,
jak večerní lehký van tančící po sosnách,
kdy ramena tmavých větví šedým šerem vlají,
a koruny se v zdlouhavém rytmu ploše kolébají...
V snění svém viděl jsem lodi, jež, sotva z přístavu vypluly,
45
přidaly plachty do rahen, na stěžních vlajky svinuly
a města míjely lákavá, prapory vábící k přistání,
přátelsky pozdravným ranám z děl mlčením zchystaly zklamání
a pluly dále hrdě po moři,
objíždějíce ostrovy i zrádná pohoří,
a pluly dále – o závod s racky letěly,
jakoby již nikdy nikde přistát nechtěly...
– Ze země zklamání pluly mé lodi se vzdutými plachtami,
jak bílé toužící labutě mlčíce modrými vlnami,
pod vysoko sklenutými nebesy po duhovém moři –
po duhovém moři –
ke korálovým ostrovům, kde zlaté ohně hoří...
A nikde přistát nechtěly, jako šíp kalený letěly,
provázeny pruhy vody jiskřící se vzlykavými stony,
k zapomnění kvetoucímu ostrovu, kde věděly,
že budou uvítány stříbrnými zvony... –
K osamělému mému ostrovu když lodi Tvé se blížily,
a zvonic zvony stříbrné vzduch radostnými tóny zvířily,
tu z chatrče své skryté v háji kvetoucích mandloní
vyjel jsem na koni,
pochodeň hořící třímaje v pěsti...
Na stromy, které jsem miloval, volal jsem: Jděte mi z cesty! – –
Přes kvetoucí keře, jež jsem včera hladil, přejížděl jsem v trysku
46
a hořící zvonce petrklíčů zadupal jsem do žlutého písku...
– V prvním zaznění zvonů do lampy olej jsem lila rukama třesoucíma se bázní,
pak v šalvějem vonící vykoupala se lázni
a vlhké vlasy svěžími poupaty růží si ověnčila...
Když na příď lodi jsem vyšla, vzrušena cítila jsem,
v úderech vonného větru že nesčetné polibky ve tvář mi vanou,
a růžově kvetoucí a v mlhách se koupající zem
zpívala vstříc korábům mým jásavou píseň na přivítanou... –
Sotva jsi na ostrov vkročila, zjímal jsem lodníky Tvoje,
zpřetínal kotevní lana a zapálil lodi,
a Tebe vedl v háje spící, kde kouzelné zdroje
zpívají písně vzpomínek, jež bledé ve snách chodí...
S večerem došli jsme k městu. – V růžových zahradách snilo
pod temně modrou oblohou, posetou shluky hvězd,
a žluté světlo mé lampy vstříc nám zazvonilo
z oken mé chaty, jež zdála se všecka růžově kvést...
– Tehdy jsem řekla: Co šlo mým žitím, přelud byl, pára a dým;
pustými černými pralesy mdlá jsem se vlekla –
kde mlha sychravá v crčících praméncích po kmenech tekla –
po mořích bloudila, než našla jsem cestu k ostrovům Tvým... –
47