MODLITBA V ÚZKOSTI.
Do tiché písně naší rozryvný akord vpad’,
a černé stíny lehly pod růže do zahrad,
ze hlubin země smutek jak černý přízrak vstal
a uléhavý popel do cest nám nasypal.
Je všecko plné žízně, a v dálku do temnot
vzdech silný jako výkřik se nese k břehům vod,
kde předou steré síly, zní vírů hluboký jek
v úporně krutém sváru o přerod, o zítřek...
A přec k našemu zraku, jenž slané vláhy pln,
chvílemi blýskne jiskra, jak poklad z hloubek vln –
tam za průrvami mračen, z propastí pusté tmy...
Snad je tam ještě světlo, jež pro nás hořet smí...
A je-li, Spravedlivý! Ty hořeti je nech’,
až nad obzorem vzejde nového jitra žeh,
až ku proměně v slunce nám v dlaních svých je střež,
jím zjev nám sladkost pravdy a hořkou učiň lež!
Pro svatou víru bratří, jež moudří blázny zvou,
nech předzvěst slávy jeho nás zavřít v duši svou,
ji zastřít každou mlhou, zahalit v každý stín
a v svaté bázni o ně zestárnout do šedin!
15
A dál a dále nech jen do dálky, do temnot
po tajné cestě letět ku břehům svatých vod
na holubici bílou změněný každý dech
s krvavým potem naší úzkosti na křídlech.
I. V. 1915.
16