Zahrada getsemanská (1918)

Básně, Verše z let 1915–17, Jan Vrba

Diplomatická verze Ediční verze
ZAHRADA GETSEMANSKÁ
[3] KNIHY ZVONU. – ROČNÍK 1. – KNIHA 11. POŘÁDÁ FR. S. PROCHÁZKA. – TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[4] JAN VRBA: ZAHRADA
GETSEMANSKÁ BÁSNĚ VERŠE Z LET 1915–17
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKC. SPOLEČNOSTI „UNIE“ 1918.
[5] VYDÁNO R. 1918 VE SBÍRCE „KNIH ZVONU“ V PRAZE REDAKCÍ FR. S. PROCHÁZKY A NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ V PRAZE. ÚPRAVU TISKU NAVRHL AUTOR. VYTISKLA „UNIE“ V PRAZE.
VEŠKERÁ PRÁVA ZEJMÉNA PŘEKLADU A VEŘEJNÉ RECITACE VYHRAZENA JSOU AUTOROVI
[6] Slovutnému Mistru ALOISU JIRÁSKOVI na důkaz hluboké úcty k osobnosti a dílu, upřímné lásky a oddanosti.
Jemnice na Moravě 1918. Jan Vrba.
[7]
KRÁLOVSTVÍ ŽENY.
Již naše lány v plném dozrání se rozhořely máky, a hrozny žehem slunce nalévaly zrna po stráních – vzduch nepohnutý větrem třás’ se pod oblaky a pohlazením hebkých rukou tál nám na skráních. Zem plná sladké úrody k svatebním hodům zvala, preludium lásky večer klad’ v modravý zahrad stín, a nejsilnější vůně, zhoustlé chladem, rozlévala noc tajuplná v lesní šer a houští kapradin. Než vichr ze všech nejhorší, jenž žitím naším protáh’, zrak mraky zaclonil a na křídla nás vzal – a osvobodiv démony, vězněné na samotách, rod náš i zem jim v plen a podar dal. Vše bylo plno úzkosti, pláň každá krvavě se rděla, na místě klasů oheň jen vřel z rozpálených lích, bolestí zrak se zavíral, a naše čistá těla ranami otvírala se jak ústa žíznících. A tehdy slzy nejdražší jak balšám stekly v naše rány, v sluch vnik’ večerní hlahol zvonů ze vzdálených měst – a užaslí jsme zřeli ruce sepiaté nad ňadry panny, jak oblouk gotický, a oči hovořící s leskem sester hvězd. 9 Nebesa ztichlá nad námi hořela tisíci světel, a prostor kolemkol naplnil pláč a vzlyk, a bledý paprsek, jenž v jeho pláně sletěl, ved’ zrak náš užaslý jak svatý kouzelník. – – – – – – – – – – – – – – – Sny panen toužebné zřeli jsme změněné v záhony poupat lilií, jež v noci mrazivé a do dnů nepohod kalichy bílé rozvijí, a šumění jejich v rozkyvu tajemných větrů znělo jak výkřiky děsu z opojení procitnuvších zbloudilých v močálech uprostřed lesů... Nebylo slunného jitra – v poledních žárech jen vadly; nebylo motýlích poslů – bez vzkazu pocelů svadly. Po marném čekání slunečních záplav přišly jen večery kalné, vhalené v sychravé mlhy, a brambořišť ohníčky žalné do nocí rudými body zamlkle doutnající... Strhány byly závoje nevěst, shašeny plameny svatebních svící, a písně, počaté polibky a ramen rozpiatých vláním, končily lomením rukou a smutkem a štkáním. Planulo v dálkách záření měst, a každý z nás vytušil v něm zachvění mateřských srdcí, mučených úzkostným snem. – 10 A před ním a za ním v široko rozpiatém obzoru kole nehybně ležel smutek černých luk, a kvetla krvavá pole. Hodiny váhavé kdysi míjely letem a každá z nich silněji bila, než chvíle slavného smíření se přece neblížila... Víra, již o prvních mukách přijaly vroucně, čím déle stoupaly do let, mou rostímoudrostí, získanou zcizením se dětí, zvolna je začala bolet, do očí vháněla slzy a hlavy jim skláněla níže... Sníh první se do vlasů sypal, v ramena zaklesla se tíže – a přece viděly proradná jara, jak každý rok zvolna se vrací, vzplanutím srdcí vítaly léta – podzimy resignací. Bezesné noci smířených stařen před naším pohledem vstávaly v tmách – neměly výkřiků rozryvné bolesti, jen smutek stesku se nad nimi táh’, a byly plny vzpomínek, vyvanuté vůně, podivného znění, a byly cudné starobou, jak večer v podjeseni. Zem do nich voněla lákavě – blankyt se k horám zas nížil, padaly hvězdy za obzor, a kdosi se potichu blížil... Tušení posledních poznání mělo již sladkosti daru, srdce se chvěla právě tak, jak když se chýlilo k jaru – sám čas byl znovu laskavý a znovu zvolna tek’... 11 Byl čas nejsladší moudrosti, byl čas k zrození pohádek o mhách, jež zrakům pozemským všech čistých touhy zakryjízakryjí, o princích neohrožených a smutku zlatých lilií... – – – – – – – – – – – – – – – A k ránu jako zem slíbenou zřeli jsme království ženy. Bolestmi do věků zakletý snů našich tajemný sad na jeho pláních rozkvétal, a v něm do tmy ponořeny dýchaly záhony vůněmi a zvonil vody spád. Stín smutku mlhou stříbrnou však na vše kol se kladl, vlhkostí sedal na kmeny, na cestách v jíní mrz’, a srážeje se před jitrem, v kalichy květů padl, proměněn v tisíc zářících a třesoucích se slz. A v ticho, plné úzkosti, stesk nevýslovný zaleh’, jenž v sálech slávy minulé z pod těžké vane nádhery, přerýván zvukem hodin jen ve dlouhých intervallech, nesoucím se do noci, jak na gong údery. A v dálce okna hořela, podivná, bizarrních tvarů, 12 vždy nově rozzářivší se, když začla v lesku umdlévat, a hovořící o lampách, v něž chtějí živných darů ruce opatrných panen věky nalévat... I. III. 1916.
13
JE TICHÁ NOC, je světlá noc, pod okny voda zpívá, JE TICHÁ NOC, je světlá noc, pod okny voda zpívá,
 měsíce teskná čaromoc změť střech klikatou polívá – a kdesi v dálce, snad se zdá, hory se divně věží, a hvězdná záře tajemná přes noc celé je zasněží. Je tichá noc, je vlahá noc, poslední letní zrání kouzelnou čeká na půlnoc, až kolem půjde po pláni, až pošle hvězdy do hor spat a v touhy teskné muce sedne si na mez zaplakat vášnivě dlouze a prudce... Je světlá noc, a země v ní spí-nespí, polou dřímá – vlak v dálce, voda blízko zní, a všecko mne objímá – průsvitná krása, půlnoc hvězd „básníku bratře“ mi říká – a radost změněná na bolest srdce se dotýká... 12. VIII. 1916.
14
MODLITBA V ÚZKOSTI.
Do tiché písně naší rozryvný akord vpad’, a černé stíny lehly pod růže do zahrad, ze hlubin země smutek jak černý přízrak vstal a uléhavý popel do cest nám nasypal. Je všecko plné žízně, a v dálku do temnot vzdech silný jako výkřik se nese k břehům vod, kde předou steré síly, zní vírů hluboký jek v úporně krutém sváru o přerod, o zítřek... A přec k našemu zraku, jenž slané vláhy pln, chvílemi blýskne jiskra, jak poklad z hloubek vln – tam za průrvami mračen, z propastí pusté tmy... Snad je tam ještě světlo, jež pro nás hořet smí... A je-li, Spravedlivý! Ty hořeti je nech’, až nad obzorem vzejde nového jitra žeh, až ku proměně v slunce nám v dlaních svých je střež, jím zjev nám sladkost pravdy a hořkou učiň lež! Pro svatou víru bratří, jež moudří blázny zvou, nech předzvěst slávy jeho nás zavřít v duši svou, ji zastřít každou mlhou, zahalit v každý stín a v svaté bázni o ně zestárnout do šedin! 15 A dál a dále nech jen do dálky, do temnot po tajné cestě letět ku břehům svatých vod na holubici bílou změněný každý dech s krvavým potem naší úzkosti na křídlech. I. V. 1915.
16
TICHÁ PÍSEŇ.
Přes hory, přes doly vede cesta má tajemná, šerá a neznámá. Šla po ní duše již před zrozením mým, vrátí se po ní zpátky – já vím: až květy, které jsem sázel, uvadnou a věků v nepamět zapadnou... Nad jejich zplihlou a zšedlou zelení nové pak vyrazí osení... A to až do klasů vymetá, půjdou zas jiní do světa... 27. VIII. 1916.
17
ČESKÁ KRAJINA.
Vyhřívá se v jarním slunci, ticho leží na ní, stráně jsou jak uhlazeny zmozolenou dlaní – panský dvůr je na vršečku, u něj topoly, a od něho řadou švestek běží cesta do polí. V údolí ves přikrčena, došky plny mechu, v prostřed návsi, prostřed housat Kristus pro potěchu několika prostých srdcí; krčma rozbitá zase ráda rozvrácence večer uvítá. Všecko je tu, co je v světě – ctnost i nectnosti, malé drámy, velká bída, malé radosti, velká slova, malé skutky – mnoho tuh a žádný cíl; ale kdo tu – pro Ježíše – světu něčím ublížil? 15. III. 1915.
18
NOC.
Noc byla jasná, bezhlesá.... Nad městy, lány, lesy klenula se hvězdnatá nebesa... Kol bylo ticho a byl chlad... Obrazem nebe voda chlubila se, v břeh měsíc stíny klad’... Paprsky hvězdné zpívaly: „Co země ztuhla, v krve prolévání jen jsme se dívaly.“ Zašeptal vítr v osykách: „Sta věků nářky nesu, proklínání – klopýtám v mrtvolách.“ Vln chvěním řeka zvonila: „Ať kdykoli jsem zemí tekla, čistá jsem nebyla.“ A bylo ticho, a byl chlad – když ke mně z hloubky země řekla: „Můj synu, měj mne rád!“ 14. I. 1916.
19
UŽ TADY NEBUDEM’, leč země krásná ještě UŽ TADY NEBUDEM’, leč země krásná ještě
 do nových jar a let se zase oděje, a budou o ni zvonit milostivé deště, a na ní kvést a klíčit nové naděje... A možná, krásněji že zářit bude shora sluneční deska potom v bezbolestnou zem, kde dávným památníkem bude každá hora zpýchnutí vymřelých a pádu před koncem. Snad potom teprve mír, klid a pokoj bude, a všecko zbylé půjde za určením svým, snad potom teprve všecko, co bylo chudé, pro věčnost oděje se rouchem královským. 6. VI. 1916.
20
SESTRA BOLEST.
Tak jsem ji potkal: pod borovou strání uprostřed lesa za dne umírání – a byla krásná ve vůni a tichu, krásnější ještě víc, že nesváděla k hříchu. Řekl jsem jí: „Sestro, v jizbu vejdi se mnou, dřív než noční stíny ze strží se vzedmou, za mým stolem sedni, pojez, co mi dáno, a pozdrž se u mne, až zas bude ráno...“ Uposlechla, vešla, naplnila chyši, po chvíli už řekla, že mé srdce slyší. – A hladí mi vlasy a hladí mi tváře... Okna jsou však temná, nevstává v nich záře... Nevstává v nich záře, neblíží se k ránu, nebesa jsou pustá, mají samou ránu, před mou chyší venku stromy hučí dlouze a zdvíhají větve jako v marné touze... Větve vyzdvihují, spouští v resignaci, volají za sluncem, proč se nenavrací – a netrpěliví hlasitě se zlobí.zlobí, proč se narodili do tak divné doby... Sestra Bolest slyší, jak se stromy vadí, konejší mi srdce, po tváři mne hladí – v očích plno vláhy, ale slova nemá, tíhou všeho kolem je jakoby němá. 21 Potkal jsem ji v lese v chvíli usínání už na samý večer pod borovou strání – pozval jsem ji k sobě, a se mnou se dívá, na nejhlubší půlnoc jak se připozdívá... 16. III. 1916.
22
ZASTAVENÍ.
Viděl jsi, poutníku záhadný, bloudící lesem a tmou, kapradí v půlnoci kvésti? Viděl jsi, bratře můj tajemný, když jsi šel otčinou mou, viděl jsi, viděl’s tu štěstí? Já nevím, jak se ti líbila drahá mi přehořká zem kvetoucích trnek a hloží, v níž kvetem’ bez lásky, bez vůně, klopotně líchou svou jdem’; ale věř, je to zem boží! Já nevím, proč jsi se zastavil. Zlákal tě západní nach, z nějž soumrak se do kraje snáší? Tesklivá krása tě zajala? Či v srdce ti napadl strach našimi otčenáši? Nevím, proč hlavu jsi nachýlil, proč se ti zajiskřil zrak, a proč jsi sešel na scestí... Viď, voda bublala na blízku, zazpíval večerní pták... A ty jsi ucítil štěstí? – 10. II. 1916.
23
PŮLNOC.
Jak hvězdy svítí v mraznou noc, a jak je ticho v kraji... Vše posul tichem bílý sníh, a na vzedmutých závějích v démantů skvělou čaromoc bolestné slzy zrají... Je ticho, hloubka, jiskření – a země v mrazu dřímá... Ve výšce srpek měsíční, bezlistý topol k němu ční jak příkrý příkaz mlčení, až srdce hrůza jímá... Je ticho v dálce, za lesy – je zmrzlé ticho kolem, jen potok chrastí pod ledem, a mlčelivým pohledem po sněhu měsíc hraje si, jak jdu kol se svým bolem... Jak hvězdy svítí v mraznou noc, jak tichá je má země! Spí zbylí ptáci, zmlkl van, ticho se tlačí se všech stran... Je v kraji bílá boží noc – a rudé peklo ve mně... Noc bílá, boží křídla má – zářící sije sémě... Ve výšce nebe beze dna; pláň kraje je mu podobna... a přece bolest, bolest má – je bolest z této země. 1. I. 1916.
24
NA NEZNÁMÝ HROB. Jeníčkovi Kostlivému.
Hluboká noc – měsíční světlo – na nebi hvězdy... Všecko jak loni – a jak to bývalo vezdy... Silnice stejná, a na ni řadou, jak stojí stromy, stíny se kladou... Je bezvětří.... Byl dobrý hoch, a měli jsme se rádi – svedlo nás spolu, co svést může v mládí: školácké podvody, úskoky i lsti – společné lásky i nenávisti... Jedenáct roků tak druh vedle druha, vesele časem a časem i ztuha, často i s napětím poslední síly s životem jsme se junácky bili... Není ho více... Nechci věřit ani... Chodí však v smutku stará známá paní – a když já smeknu, a ona mne zočí, v odpověď slzy vyskočí jí z očí... Vyšel jsem z města... Chce se mi až k ránu vzpomínat tiše zesnulého v Pánu – a až jitřní vítr probudí se v listí, vzpomenu i našich – nenávistí... 25 Hluboká noc – měsíční světlo – na nebi hvězdy... Všecko jako loni, a jak bylo vezdy... Silnice známá, a na ni řadou studené stíny napříč se kladou... Je dosud bezvětří... 21. VIII. 1916.
26
PERPETUUM SILENTIUM.
Daleká lada, města, vísky, pruh modrých lesů v obzoru, zkad v nové jitro denně stoupá zářící slunce nahoru. A vidí jenom lidskou bídu, zármutek těžký, hořký žel – a je mu jako ztracenému synu, jenž před návratem osiřel... A člověk maně vzpomíná si: „Je tomu dvě stě, tři sta let...“ co bylo u nás stejně ticho, co mlčel kraj tak naposled. Ba věru známe, dávno známe proklaté toto znamení – již jednou děkan v městě kázal o hrubé věčné mlčení... A potom? – Tenkrát bylo jinak; byl jiný čas a jiný lid... Žel třikrát! Není Lomikara – a v trhanovském zámku klid. I slunce, které ráno vyšlo, potichu večer dolů jde... Můj rodný kraji, ty víš dobře, co bývalo, že nebude... 27 Ale já toužím bez ustání, abych byl chorým srdcím blíž; má drahá země, rodná hroudo – já trpím, ty to necítíš? 10. III. 1916.
28
ZAHRADA GETSEMANY.
Jižnější zemí poručil’s mi jíti, když červen v duši dých’, aby Tvé zrní k žatvě dozrávalo v nejprudších žárech poledních – a smutku žití tmavému i rmutné tíze země přikázal’s vřaditi mne do počtu na mysli pokleslých, a když obžalobou moudrosti Tvé bolest promluvila ve mně, do sprahlých končin duše mé jsi vyslal žhoucí jih... I vysedal jsem dlouhé hodiny na prazích nepřátelských dílen, naslouchal řinčení kladiv, bezmocně hněviv a schýlen, a celé božské Tvé dílo, jak jsem je v zborcených liniích viděl, já z hloubi a ze vší síly své duše nenáviděl. Den ode dne bolelo mne více prudké světlo denní, bratří ponížení – a jak blížila se doba žní, podle jsem zbázlivěl a lekal se i klasů ševelení, jež údery větru znaveného po lánech se rozezní... A miloval jsem kouzlo západů, jež na vodách se leskne, chlad večerů, prossátý šeřením a plný vůně teskné, 29 i nesmělý šum tichý nad krajem, jímž moře stébel lká, když ze hry vln a veselosti denní do noční hládě umlká. * Stoliční Bělehrad, 30. VI. 1915.
30 A právě ve chvíli, kdy v duši mou se vzdorná navracela síla, do tiché samoty jsi ruku vztáh’ a nástroj svého díla ke zkoušce ještě větší do žhoucí výhně položil. – I pochopil jsem bolestně tajemství rodu svého, do rtů jsem zuby vtisk’ a nepřátelským pohledem přemoženého s barbarskou nádherou mocnějších jsem hovořil... Neznámý uprostřed množství jsem bloudil ulicemi města, plného naduté pýchy pod tíhou mramoru a kovu, bohatců zvůle rozběhlé svévolně v titanská gesta, než aby dala zazněti mocnému tvůrčímu slovu. A hořko mi bylo a smutno, když kroky stavěl jsem tich před skvělým vznosem paláců, před nádhernými dómy, kde závistivé vědomí chudoby vždy ostře bránilo mi rty pohrdáním pokřivit, propuknout v potupný smích... Po svaté vůli Tvé jsem bloudil, zalit nepřátelskou tmou, v níž zajat poctivě jsem prožil každou chvíli zlou.zlou, 31 přetrpký kalich ponížení svého do rmutu kvasnic dopil – ale slávy vyvolení Tvého jsem ještě nepochopil. * Pešť, 16. VII. 1915.
32 Pod mými okny šla noc hluboká, čas neunaven letěl, na černé klenbě hořely tisíce míhavých světel, a do tmy šuměly lány v neklidu červencovém. Dálkou a steskem ochořelo mi srdce, má láska zesmutněla, poslední síla mne opustila zrádně, a má bytost celá byla jak zrno pšeničné, ležící pod žernovem... Hlas noci vlínavý šířil se vlnami, a přišed ke mně, domluvou z mysle vyháněl vzpomínku vzdálené země, bolest mi proměnil v únavu, v srdce vlil malátnou něhu, o věčných soumracích vyprávěl, o vděcích druhého břehu. Děs ponurý, jenž chladem dýchal do rozkvetlých zahrad kdysi, a vládce úzkosti mou duší o smutcích listopadů táh’, byl divně proměněn: tvář světlou měl a sladké rysy a každou touhu ukolébal v snění, jak vítr lodi na vlnách... Slyšel jsem sterá volání – i píseň matčinu – a bylo mi jak děcku, já zapomínal slávy polibků, sladkosti objetí, na krásu světa všecku, 33 a cítil jsem, jak příboj tmavých sil jde blíž a mdlobou srdce drtí, když z hloubek zazvonila vzlykem lákajícím teskná píseň smrti... * Pešť, 20. VII. 1915.
34 A tehdy zaslechl jsem hlas v duši: „Ven vyjdi! Kde moji slepí jsou a hluší, tam tvoje místo jest!“ Noc bledla a hasla záře hvězd... Nejisto bylo, nebylo stínů, v dálce již šíralo v den; na lemu horizontu na východní straně oblak byl na rovno položen. Vzduch jasněl šedivým stříbrem, a jitřní vítr v letu na báně věží vzdálených poprašek světlý klad’, k zvonění rozhoupal v záhonech kalichy vonících květů a mlhou v říčná údolí položil noční chlad. Vzdálený oblak řežavěl, a kraj se světlem plnil, zvuk čistý ranních modliteb nad líchami se vlnil – jichž středem stromy vroubena se táhla cesta rozjetá a byla jako zatoužení, jak výzva k chůzi do světa... Mír strašný srdce přepadl a dněním zesiloval a nutil všecko milovat, jak nikdo nemiloval: v něm pochopil jsem přetěžké ztrestání svého rodu a slunce vítal slzami, když vstalo na východu. * Budín, 22. VII. 1915.
35 Den miloval se s večerem, jenž v jasanech měl skrytou hudbu citer, a když usínal unaven, noc přicházela hvězdnatá a těžká, by měnila se bez hlesu na svěží krásu zarosených jiter, jichž, sotva z lože vstal, již den se ptal, kdeže večer mešká... A každý přišel vyčkáván a přines’ dar, jejž cestou pro nás přijal, a spal-li jeden v sadech růžových, měl druhý vůni fial. S bratřími sedával jsem, hotov na cestu, na prahu naší chyše, a sladký smír mou dušíduši nadějemi na novo zase osel, že každý neznámý a každý cizinec, jenž kolem přešel tiše, tvář měl záhadnou a tajemnou, jak vyčkávaný posel. V srdcích mých bratří seděl stesk, a jak táh’ vítr nivou, mně zpíval zvěsti radostné, jim píseň zádumčivou, a západ, jenž mně ze zlata a šarlatu oponu zítřků snoval, jim v plamenech pláň krvavou na nebi narýsoval. Leč krásní byli bratří mí a silní tak, že závist bledá 36 jim v duši nevešla; a říkali: „Snad jeden z nás se shledá po letech s některým“... A smutní byli toužením a hladem, jak chudá občina, jež sto let leží ladem... * Baráková nemocnice, 8. VIII. 1915.
37 Vyšel jsem z táborů smrti. Podivná byla to cesta... Řinčení os, kolejnic cvakot, hlas cizí jmenoval města – ve voze blikalo světlo, a hustá tma ležela v lánech. Protivný zápach obvazů do úst i do chřípí vnikal, drnčela okna nárazy, a cvakot kol hlasitě říkal: „To, co je za tebou, zůstalo za tebou, a to ty za sebou zanech...“ Míjely chvíle, a čas byl sladký tak jako říjnový hrozen, každý jej chutnal mlčením, od tíhy osvobozen, a čekal na chvíli nejsladší, kdy v atmosféře dusné, ramenem opřen o druha, nakloní hlavu a usne... Čas letěl, vlak supěl nocí a na cestu jiskrami svítil, za ním, dost možná, že do rána kus lesa se požárem vznítil, ale on řítil se do noci, rachotil a vezl do dálky sen o bitvách přežitých, o síle objetí, o vroucích polibcích žen. Zahalen v plášť a vtisknut do rohu vozu, úderem dveří jsem procit’; rameny trhl jsem v úleku, nevěda, kde jsem se ocit’... Šíralo k ránu. Vyhléd’ jsem oknem. – Viděl jsem doškové střechy... Tu slzy v očích sepial jsem ruce... Byly to Čechy! * Ve vlaku ráno 17. VIII. 1915.
38 A jak rostlo světlo denní, mně v tvářích temný rozhoříval nach, vázly mé kroky, radost má hasla, a k srdci mráz mi sáh’... Vstříc s věží bouřil hlahol zvonů a se střech vlály prapory, já šel jsem městy proměněnými lží v nepřátelské tábory, kde všem, které jsem potkával, pláč hořký s tváří vysech’ a vínem byli opilí, tlačeným na cizích lisech. Kdo dříve byl tu v pohrdání, na tisíc důstojenství měl, a koho srdce milovala, byl proklínaný vývrhel; a ti, kdož stáli opodál v mlčení bolestné křeči, odsouzeni byli bratřím naslouchat, jak vrahům dobrořečí. A za každým stín včerejška jak zrádný přízrak stál, a každým pohybem v něm do zítří se zrcadlila hrozba... Mně smutku popel padal do duše – na louh žíravý v ní tál, a se rtů třesoucích se splynula slabosti mé prosba: „Pane, nežli tento kalich, znamení Kaina raděj do čela mi vryj, neušetř mne hněvu, v nepřátel vydej mne ruce...“ 39 A tu hlas v mracích jsem slyšel, jenž řekl mi prudce: „Vezmi a pij!“ * Domažlice 30. VIII. 1915.
40
MÁ VLAST.
Bylo to z rána. Východ začínal se rdíti, a temnět pásmo hraničního pohoří, když z nenadání chtěl jsem s výšky zemi zříti, jak listopad se ohníčky v ní rozhoří. A pole byla ještě v šeru ponořena, v mlh běli choulila se nízká rovnost luk, ve vzduchu viselo, čemu jsem neznal jména, a ohlas kroků mých byl osiřelý zvuk. Les nad hlavou se prostřel vonných větví spletí, a cesta náhle vzhůru stoupat začala – kos chvílí zahvízdl na porosené sněti, a časem s jeřábu odlétla kvíčala. Kamkoliv pohlédl jsem, všecko bylo ztmělé, pod kleslým kapradím plakaly prameny, chod mraků olovněl, a stromy osamělé toužily po výši tisíci rameny... Když bylo po poledni, stih’ jsem vrchu hory, nazpět se obrátil a hleděl dolů tich. V hloubce se tměly jedliny a šedly bory a v dálkách hořely ohníčky na polích. Silnice tvořily dna holých stromořadí, v dolících krčily se tiché dědiny, potoky v lukách, křivé jako cesty hadí, nemohly zakrýti zčernalé olšiny. 41 Daleko byla města s pýchou němých věží ve věncích komínů – malá a ubohá, šedivá jako dálka, uprostřed níž leží, a jako nizoučká podzimní obloha... A ještě dále v zadu byly kopce lysé, pás tmavých lesů na obzoru za nimi – k nim olověné mraky nebem ploužily se v průvodech pohřebních řadami dlouhými. A kolem bylo ticho, ticho nerušené... Ni vítr nepropukl v ironický smích. Ve hloubce bylo všecko rovné, natažené – jen drobné ohníčky dýmaly na polích... Zpáteční cestou lesem ticho bylo teskné, nálada šedivá, jež věru nesvádí pod stromy dívati se, zda-li nezableskne se kdesi pojednou zlatý květ kapradí. Pod kroky pískal mech, a vzduch již houstl stíny, zátočky cesty se modravě stmívaly, každý krok ku předu byl krokem do hlubiny, a stromy po stranách do plochy splývaly. A potom náhle do tmy kolem prostřela se velebná šíře volných lích – přede mnou doutnala a slavně jiskřila se nesčetná rudá světla po stráních. 6. XI. 1916.
42
RODNÉMU KRAJI.
Drahá mi země! Zlá věru je Tvá sudba odevěká – však kolik ještě hořkých chvil a bolestí Tě čeká? Dnes chápu třikrát hlouběji Tvůj pohled zádumčivý, šeření soumraků, jímž večer teskné nivy – šumění stromů, hudbu vod a zmdlévajících tónů, i smutek poutníka, když slyší pozdrav dálných zvonů... Dnes cítím třikrát hlouběji Tvé neskonalé hoře, zármutek polí nevědoucích, kdo je zítra zoře, bázlivost večerů při lampě blikající, jež světlem podobna je posvěcené svíci, při které rodina jen tehdy na kolenou prodlí, když bouřka jde, anebo když se za mrtvého modlí... A miluji tě stokrát víc, než miloval jsem kdysi, kdy byla’s ještě veselá, a sladké hlasy čísi mne lákaly a zvaly z vod, ze šumu stromů, z pramenů – a západ sluneční hoříval šarlatem na každém kamenu... Já měl Tě, půdo, vždycky rád, však v této hrůzné době bych nejraději na kolena pad’ a přitiskl ret k Tobě a skrápěl klín Tvůj kouřícími slzami a zas a zas se shýbal a hladil Tě, ryl prsty v ornici a líbal... 27. II. 1916.
43
PRAZE.
Matičko Praho! Nad Tebou se vznáší měsíc rudý... Jak vdova v černém šatu ležíš zahalena v tmách. Daleko za sebou jsem nechal svoje sny a bludy a klobouk nízko na čelo jsem před zvědavci stáh’. Matičko Praho! Těžko hovořit... Mně srdce bije a celou směstnávám Tě v zamlžených očích svých... Nade mnou žalujících větrů teskná melodie – pode mnou šumí Vltava, a chlad z ní v duši dých’. Matičko Praho! Nikdy nebyla’s tak tuze tmavá, tisíce světel měla jsi a démantový pás – do výše zvedala se dómem královská Tvá hlava, a slavně hlaholil Tvých zvonů jasný hlas... Je podzim... Pravda... Postýsknutí odpusť venkovanu, i pocit promiň, jakého jsem neměl nikdy dřív... V tvář tváří Tobě, zdá se mi, že hledím na severní stranu v studené pláně močálů a nehostinných niv. Matičko Praho! Nevíš, jak Tě máme vroucně rádi, my vzdálení, jimž zůstala jsi nedostupným snem, my horáci, my lidé z kraje, kteří v jitru mládí jsme kvetli přísliby a byli oloupeni dnem. 44 A když tak časem odtrhnem’ se od svých hor a polí a s dětskou radostí si vyskočíme na Tvůj klín – tu nediv se, že dvakrát, třikrát ostřeji nás bolí každičká vráska v tváři Tvé, na čele každý stín. My bychom chtěli, abys byla ještě mnohem vyšší, bys byla ze zlata a jako sídlo pro bohy, abychom mohli řadou dnů ve svojí lesní skrýšískrýši Tvůj fantóm královský rýt v modro horské oblohy... Nuž, půjdu zase... Pozdravy mám vyříditi chudé od rychtáře i kantora, od našich sousedů... Je nám tam třeba víry, síly – ale smutno bude, až o mém návratu se sejdou v besedu... – – – – – – – – – – – – – – – Na jaře přijdu zase, budu hladovější... Matičko Praho! Budeš radostnější? 16. XI. 1916.
45
HODINA JEDENÁCTÁ.
Nepříjemná noc je, sychravo až zebe, temno halí zemi, mraky kryjí nebe, neviděti hvězd... Nad pláněmi polí vítr basem zpívá, stále černěj’ tmí se, víc se připozdívá, půlnoc blízka jest. Nejistota slavná leží nad vodami, skličuje nás bázeň a jsme sladce sami uprostřed svých cest... Za námi sta dědin ve tmách tiše leží, před námi se zdvíhá k nebi tisíc věží dřímajících měst. Závidíme spícím, kdož na stráži bdíme, radost procitnutí, k níž je probudíme písní vítěznou – třeba hrdi víme, že hodiny příští nás jedině na svém slavném stanovišti vzhůru naleznou... Z hloubek údolí je slyšekslyšet šplouchat řeku, lesy táhle šumí kdesi v nedaleku stranou vsí a měst... Závratná je výška kleneb nad hlavami, nesmírný je prostor, a my jsme v něm sami uprostřed svých cest. 46 Nepříjemná noc je, sychravo až zebe, temno halí zemi, mraky kryjí nebe, neviděti hvězd... Nad pláněmi polí vítr basem zpívá... Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá – půlnoc blízka jest. 28. VIII. 1916.
47
NOČNÍ STRÁŽ.
Sny nejdou; dlouhé noci jsou, a hvězdy září bíle. Na oknech květy kreslí mráz, a divný čarodějník Čas na věčnost mění chvíle. A jedny umrou, druhé jdou, a běhu konce není. Já cítím: kdosi nade mnou rozprostřel náruč tajemnou a zajal moje snění. Mne určil za výzvědnou stráž a přikázal mi bdíti a vyhlížeti oknem venven, až spolčenec náš, nový den, nad strání signál vznítí. Já čekám. Míjí hodiny. Já čekám věrně dále... Zapadá hvězda za hvězdou, a jiné zvolna ve výš jdou – a noc je neustále... Tak dlouho čekám. Do oken se kalné šero dívá. A nevím, zda to po polích mne v spolku s nocí šálí sníh – či už se rozednívá... 3. II. 1917.
48
HOVOR S MILOU.
Je smutno, hořko na zemi, a všude číhá zrada... Má milá, pověz, řekni mi, máš mne ještě ráda? Tak smutno, těžko, Bože můj! Očima mýma se dívej... Můžeš-liMůžeš-li, milá, pomiluj, jenom mi nezazlívej... Přespříliš mnoho trpkosti nám v českých srdcích dříme, že, jest-li se v nich rozhostí, všichni se udusíme... Není v nás síly, víra jen taková dětská a hloupá – slabošsky spoléhavý sen do hlavy vínem nám stoupá... A přece toužím, to mi věř, by v této drahé zemi strom každý, každý suchý keř rozkvetl liliemi... Však na dně duše – vidíš tam? – bázeň se choulí bledá... Nevěřím světu... Já jej znám... Zadarmo nic nám nedá. 49 S bolestí touto dravou jdu – jí nutkán hledím díla... Má milá, milá, opravdu – Ty’s mne políbila? – 21. II. 1917.
50
JITRO.
Modř stínů leží v lesní stráni, nebe je plné červánků, všecko je samé usmívání země, procitlé ze spánku. Kalicha květu kalich květu jak v pocelu se dotýká, žádostné lásky milostnou větu vstříc vánku šeptá osyka. Všech ptáků srdce rozechvělá jsou jeden jásot, jeden zpěv... – – – A kdesi v dálce hučí děla – a ze žil stříká lidská krev... – – – 2. III. 1917.
51
DOKVÉTAJÍCÍ AKÁTY.
Lehký van větru v listí zní – je nedaleko k poledni; svět v moři světla leží... Pod klenbou starých akátů mám spoustu květů navátu, a nové na mne sněží... A tekou řekou, tekou dál, po cestách tekou, stržích skal až dolů do údolí – a jejich vůně nasládlá na mne i kolem napadla, že až z ní hlava bolí... Na cestách leží květů běl, na cestách leží tisíc těl, a každé touhou zmírá – a voní, voní vůní mdlou; pod první vrstvou jiné jsou a suché – ode včíra... Bez hlesu teskně padají, nasládle voní a svadají pro cizí krok a botu. – Dívám se tiše v jejich pád... Nevím, – mám plakat, či se smát – a myslím o životu... 17. VI. 1916.
52
PÍSNIČKA O BABÍM LÉTU.
Babí léto vzduchem pluje zpovzdálí i z blízka, větříček je nadlehčuje, stříbrně se blýská. Zachyť se mne, babí léto, nakloň se mi k uchu a řekni mi, jaké je to letět v čistém vzduchu. Babí léto, vlákna čistá, pěkně povězte mně, což nebylo pro vás místa na povrchu země? – Vlákna letí v slunné ráno, letí nad rozcestí – a je na nich přivázáno všecko lidské štěstí. 6. III. 1917.
53
NAD LIPINOU.
Na vršku Čihadle stavím krok. V obzoru úzkém kole vroubena lesy dokola – přede mnou lipinská pole. Slunečné skvrny po kraji jakoby o závod letí – uprostřed návsi hejno hus a hejno malých dětí. A je tu klidno, sladko tak, ve výšce krahujec hvízdá – z lesa se táhnou vzkřeky vran – mají tam na jedlích hnízda. A možná – jednou – za sto let, že půjdou dějiny tudy... Vyhoří přes noc tichá ves, krev vsákne v lipinské hrudy. Husy tu vojáci vybijí, na poušt se promění statky, a děti někam v cizinu na loktech odnesou matky... Potom zas z polí lipinských zdvihne se obilí chudé – než jejich jméno pro věky ve knihách zapsáno bude... – – – – – – – – – – – – – – – 54 Po letech přijde krásný den... Po nebi bělostné hrady... Cizinec zeptá se udiven: „Tadyže?“ – Nu, ano; tady... Proč by ne taková Lipina, proč by ne ty stráně chudé... Je dneska potem úzkosti skropena země má všude. Bolest už zadýchla do všech chat, a bázeň všude je hostem... Třicet jich padlo už z Lipiny – a přece cítíme: rostem! 27. VII. 1916.
55
IRONICKÁ PÍSEŇ.
„Líp bude do dne – do roka –“ už každý dělá proroka... Není to dávno – byl jsem sám a dneska tisíc bratří mám. A každý z nich je celý muž – a každé slovo jako nůž. Ještě několik nedělí – a všichni budem’ ocelí... 1. IX. 1916.
56
VE DVOJÍM SOUMRAKU.
Mystická chvíle... Lampa dohořívá, oknem se na mne bledý měsíc dívá, a pero vrhá dvojí stín. Je právě půlnoc... Včerejší den zmírá, neznámý zítřek se již v jizbu vtírá a vniká mocí do skulin. Hodiny bijí... Dneska ještě není, a včerejšek je jenom truchlé znění zvonově puklých úderů. Den nový blízko... Chvátá za horami... Oponu drží Čas... Jsme spolu sami... A nezdvihne jí nahoru. Zrak vbodnut ve zrak měříme druh druha, pospolu v křížku zápolíme ztuha... Zrak každý pohyb zachytí... Jak v křeči prsty do hrdla mu vrývám, do kalných očí zarytě se dívám a chce se mi jej zabíti... 20. II. 1917.
57
LOM.
Byla noc, byla před křížovými dny... Válely se mraky po obloze tmavé, krajina zela propastmi... A úzkost duše, jíž cíl není známý, a jež se děsem chví na bludné pouti strachlivými končinami – úzkost mé duše kdo vypoví? – – – * Přítomnost hmotná země pracující... Syrově studěl její chlad... A v dálkách oči žlutě fosforeskující... Byly to hvězdy? – Okna chat? – – Místy se stříbřila ve mracích rýha bledá, do korun stromů vrhla přeludný svůj lesk, jak pohled milenky, jež milencův hrob hledá a padá v beznaděj a stesk. Sta zvuků rostlo, vlnilo se kolem, kdes v lukách potok lkal – šept větru v osení, jak šel by někdo polem a vzlykem naříkal... A náhle úzkost nesmírná mne jala, jak slepce blízko zdi – 58 jistota hmatatelná těsně u mne stála a řekla mi: „Jsi vedle propasti!“ – – * Míjela chvíle ponurého děsu... Tělesnost zmizela... Byl prostor, duše má... Zněl jasně z dálek hluboký huk lesů, a ještě hlouběj’ zazvonila tma: Proklatě vlínavě, jak tenký šelest hada – tisíci nárazů – jak drobný písek, jako ssuť, jež padá v bezedno po srázu... A vůní trnek zavolala ke mně, klečitě vzrostlých v strmých stěnách skal – odkudsi z hloubky oddechla si země, a prostor zasténal... Byl němý, velký, výhružný – a přece jsem cítil najisto: je přítel můj – vzduch vibroval v něm, a jak vlny v řece se k sobě řadilo úzkostné „stůj! jen stůj!“ * Kam nyní? – V pravo? – Nelze; bázeň brání... Na levo – zní nejhlouběji kvil... Či v před? – Z tad vane mráz mi kolem skrání – a zpět jsem nikdy nechodil! 59 Bylo mi, jak kdybych převrácen byl v ruby, a kdosi naproti mně civěl v tmách a škodolibě syčel skrze zuby: „Hó! Hochu, ty máš strach?“ Vztek ve mně rostl. Vždycky jsem se styděl, když zřel jsem stádo bezradné, netuše, že jednou stejný příděl mně také připadne. Palčivým studem svědilo mne tělo, a krev jsem slyšel v žilách vřít... Věděl jsem: nelze! – A přec se mi chtělo vzdor na vzdor vykročit. Hlava mne bolela; ptal jsem se sama sebe, zda ponížení přežiji – a celé černě zamračené nebe jak jho jsem cítil na šíji... * A cosi lákalo: „Jen poskoč, já tě snesu, třeba jsou černá křídla má, a položím tě hebce na koberec vřesu teplýma rukama. Jen poskoč, neboj se – jen bázeň tebe mámí – snesu tě pod rozkvetlý keř, jen neboj se, bratrský vztah je mezi námi, s důvěrou moci mé se svěř. 60 Mám všecka království a celé hory zlata, svět celý otrocky mi platí daň, moc každá tříští je a v moci mé je jata, jen, hochu, skoč a nastav dlaň...“ * Byla to nevíra, co ve mně promluvilo... „Svět celý mám,“ jsem v odvet děl. – „A moc? – Ó, moci víc, než milo, bych mohl mít, kdybych ji chtěl.“chtěl. „JáJá počkám,“ řekl jsem a zapřel nohu před sebe pevně v zem – „a je-li libo ďáblu nebo Bohu mi cosi zjeviti – zde jsem!“jsem! „JáJá počkám každému, ať Bohu nebo ďasu; víc nestane se, než že srazím vaz – já počkám, neboť věru dost mám času poznati, kdo z nás!“nás! „AťAť třeba za týden anebo za hodinu žeh slunce hory ozlatí – koho nevidím, já k srdci nepřivinu – a mohu čekati...“ * Zadumán stál jsem, myslil o národu, přemítal o vlasti – 61 až začlo bledě svítat na východu v daleké oblasti, zkad táhly mraky nabobtnalé vláhou, jež spadnout toužila, by zemi vyprahlou a srdci drahou do jara svlažila... Tu poznal jsem, že stojím na pokrajípokraji lomu... V něm na dně močál hnil... Ztad lidé kámen vyvezli na stavbu domů, a lom tu zpustlý zbyl... Slepýma očima se kalně k nebi díval, studený jako hrob – v něm na dně keřík zakrslý se žalně kýval ve hloubce dvou set stop. Byl vzdor své hloubce ubohý, tak malý, že z něho jitřní svit, jenž nerad padl na hrot slizké skály, zaprosil o soucit... * Teď stojím... Snad se ještě vrátí myšlenky o vlasti... Teď stojím, hledím bez závrati do jícnu propasti... 62 Lom vyloupený, nahý, jenom žebra vidět... Světlo v něm hnusem se zachvělo... Míň bědný kdyby byl, jistě že stydět by se mu zachtělo... Kdos’ vzal z tad kámen a snad tisíc domů si kdesi postavil... Já stojím na pokraji studeného lomu a šeptám: „Ty’s to byl?“ „Můj ubohý a slepý, ó, jak líto je mi,mi mé noční úzkosti, tvých nahých skal, i osudu, jenž marně v tuto zemi tě na čas přelétavý vyhlodal... Tvá malost churavá mne, lome, bolí... Deštivé přijdou dny, a příval přijde, spláchne hlínu s polí, a budeš úrodný... Tak zdál jsi se mi býti v noci mnohem větší, když stavěl jsem se v odboj proti tmám... A zatím, hle! – Jen ty’s mé nebezpečí? – Žel Bohu, že tě znám! – –znám! – –“ * To bylo, ano, bylo o prosebných dnech... Válely se černé mraky po obloze, vyl vichr lačně v propastech... 63 A bázeň lidská přeludy si přede – strach velké oči má – jemu je ohromné, co den přinese bledé, a stokrát větší je, co kryje tma... Za noci každý mrak je sídlem blesků, i když by zemi svlažil rád... A jitro změní vše k našemu stesku, či k veselosti snad... Však úzkost duše, jíž cíl není známý, a jež se děsem chví – na bludné pouti strachlivými končinami – úzkost mé duše kdo vypoví? – – 24. IV. 1917.
64
PŘED ÚSVITEM.
Stříbrné šeření, půlnoc se naklání, nahý lesk ustydl v hladině vodní – všecko je předzvěstí nového šírání, bázlivou pověstí o dni... Do dálky dlouhý ránlán prorytý brázdami je jako mlčení zrazené nocí – a za ním krajina žaluje vodami na svoji sirobu Otci... Z potoka průvod mlh jak panen z koupele vychází, klaní se, v bílý pláč taje – po něm hvězd záření bezradně rozchvělé utíká v daleké kraje... Křik ptáka chřástala do ticha ozve se, jako když prostřed luk o pomoc volá – bukač si v rybníku rákosím zatřese, udělá u břehu kola... Jdou hvězdy potichu, k jitru se naklání, nebe se zrcadlí v hladině vodní. – Na hrázi osiky a břízy po stráni šeptají ze snění o dni... 6. IX. 1916.
65
SVÍTÁNÍ NA VÝCHODĚ.
Sen teskný přešel – svitlo zase ráno... Van svěží přiběh’ zadouti v mé okno, které bylo zotvíráno, bych slyšel hlahol kohoutí. Tma venku zřidla na šeď popelavou, splývala v stíny změti střech; naproti oknu lípa třásla hlavou, a v dálce hořel jitřní žeh. A viděl jsem: lesk hvězd se šlářem potáh’, a nebe zmodralé je níž, je stále jasněji až k dvorcům na samotách, a jitro stále blíž. Kdo spal až dosud, vstává z lože svého, chystá se práce ujati... I čekal jsem na pokyn Tajemného, zda možno v díle ustati... Den zvolna rostl, jitro bylo svěží, jak jenom jarní může být – do jeho krásy zněly zvony s věží, a tráva byla jeden třpyt... Slyšel jsem jen, jak všecko uchváteně den vytoužený velebí... Tu zašeptal jsem, sepnuv horké dlaně: „Otče náš, jenž jsi na nebi...“ 4. IV. 1917.
66
JARNÍ DEN.
Skřivana jsem slyšel z blízka, vyšed z domu ven; na zahradě kvetla líska – voněl jarní den... Topoly se radovaly, že už zavál jih; s hlav se ztrácel horám v dáli zatvrzelý sníh... Hejno housat žloutlo v trávě, stará syčela... Nechtělo se jarní slávě věřit docela... Jaro že už? U nás také? – Všude na zemi? A myšlenky všelijaké hlavou táhly mi... Potom zvonů znění chudé v šero zaznělo... A snad věčně mrtvo bude, co nás bolelo? – – Šero zhoustlo nad lukami, měsíc přejal moc... Byli jsme: zem a já sami – vůkol vlahá noc... 14. IV. 1917.
67
NESPRAVEDLIVÁ CHVÍLE.
Má hořkost... Jak se změnila! – Svět je zcela jiný... Bolest všechna srdce jala, se všech všední hříchy sňala... A já – já v něm na nikom nenalezám viny. Mne to bolí. Nejsem víc, jak jsem býval čistý... každému se smutek zrodil, každý přijal těžký podíl – jen v mé knize zůstaly prázdné všechny listy. Já chodím, žiju jako dřív... Všichni to vidí... Již – již nové jitro vzchází, ke mně bolest nepřichází... Či snad jsem jí nehoden? – Jediný ze všech lidí? 13. II. 1917.
68
BLAHOSLAVENI TIŠÍ...
Přesvatá kniho, biblí šestidílná! Dnes stejně, jako před lety, naděje naše ve tvá slova silná jsou tajným smyslem zaklety. Je v tobě psáno... Naposledy v listy zažloutlé tisknu žhavý ret... A slepuji je... Nikdo nesmí čísti věštecké věty, již jsem čet’... Až na dno srdce jsem ji tajně schoval, a přece stále ve sluch zní, abych se znovu v hoři zaradoval... „Blahoslaveni pokojní...“ 10. III. 1917.
69
KRÁSNÝ DEN.
Poslušně se celá země v radost proměnila. Zelení se zplihlá tráva jasně rozzářila, po nebesku oblak bílý pomalu se vleče, na potoce pod olšemi živé stříbro teče. Vzduchem plují babí léta, vítr tence svistí, javory se přioděly v temně rudé listí – každý z keřů prohořívá nazlátlými světly, ptáci se z nich ozývají – ještě neodlétli. Do dálky jdou pole řadou, kam se obzor sklání, široký klid na nich leží jako pousmání, a za nimi horská pásma temněmodrých lebí pnou se jako výkřik země, jako pocel nebi... Kdo mi dává tuto radost jak milému děcku – kdo zapálil slávu barev, krásu světa všecku – kdo to nad mou hlavou nebe z čisté modři sklenul, abych aspoň na hodinu všeho zapomenul? 31. IX. 1916.
70
BRATRSKÉ HOVORY.
Nejtrpčí chvíle nás sblížily k bratrství přetěžkému, že víme, čím jsme povinni sobě i poslání svému. Samotní vyjdem’. Mlčky půjdeme obzory zmračenými, druh druha v křižovatkách poznáme tajnými znameními. Tu řeknem’ sestře: „Zdráva buď! – Již brzo bude po hoři!“ A v odpověď nám na čele polibek tichý zahoří. Tam řeknem’ bratru: „Silný buď! – Je svatý cíl i cesta tvá!“ A on se mlčky přidruží, a půjdem’ dále spolu dva. I nepřítele potkáme a řekneme: „I ty v náš vejdi dům!“ Tvář zakryje a odvrátí v odpověď našim pohledům. Pak přijde noc, a hvězdy v ní zajiskří s nesmírné výše. I ony budou hovořit se srdci našimi tiše... V sled vyjde slunce nad obzor, jenž v mracích zahalen dříme, a my je v hluboké pokoře poklonou pozdravíme. 71 Tu prvně zjevným stane se bratrské naše znamení: tváře všech budou slunečné a bílá naše odění. A tehdy – na Hoře Proměny se skončí naše dílo, neboť od naší bělosti i v kraji bude bílo. 30. I. 1917.
72
ŘEČ JANA KŘTITELE.
Já nejsem, jenž má přijíti, jen jeho zákon kážu a věrou v jeho blížení k pokornému hlav snížení já zapřisahám vás a svatým slibem vážu! Jak čihař z houští zahude, a ptáci v síť mu slétnou – a stále půjdou blíž a blíž v tajemnou jeho kouzel říš, až sladké písni bratrství je naučí svou flétnou. Kos sedne orlu na peruť, a vrabec na dráp supu, vlk ulehne si k beranu, a liška sedne na stranu, a dravé touhy nebude, ni myšlenky o lupu. Jak mocný vladař pokyne a slunce v běhu stane, kolem něj hvězdy zazáří – a smírný úsměv na tváři – tmy zmírajíce zašeptnou: „Ty rozkázal jsi, Pane!“ Tu člověk, bledý úzkostí, na všecko toto patře, přemožen padne na tvář svou, a drcen tíhou velebnou zašeptne: „Ty jsi Bůh a Pán!“ – A On mu řekne: „Bratře!“ Já nejsem, jenž má přijíti, tenť nad mne větší bude – přesladký pastýř – národy zažene v palouk svobody, jak stádo bílých beránků z močálů krve rudé. 27. I. 1917.
73
VĚTRNÁ PÍSNIČKA.
Zlatý prach tančí, jepic rej, na nebi oblak je bílý – můj lehký větře, ještě hrej v korunách osik chvíli. Můj sladký větře, ještě hrej, větře můj mladý a čistý, a na všech větvích zpřevracej na ruby všecky listy. Hvízdej si, tanči, mám tě rád – pro svoje mládí jsi v právu – obilí škádli, nenech je spát, pocuchej línou trávu. Vyskoč si, vzkřikni a zas leť ke vsím a k dvorům a k městu – co je ti příkop, co je ti zeď – máš všudy volnou cestu. Až k slunci vyskoč, zavýskni, ve výšce zatoč se prudce, prach zameť s cesty, vodou hni, kde třeba, přilož ruce. Své vlastní síly vědomý odfoukni na stranu mraky – a české spící svědomí probudit můžeš taky! 15. II. 1917.
74
UKOLÉBAVKA.
Spi, děťátko, zavři oči, ještě času dostdost, po kraji se vítr točí – nevítaný host – na silnici smetá listí, hučí na záspi... Neslyšíš, jak venku svistí? – SpiSpi, děťátko, spi! Spi, děťátko, zavři oči, zůstaň v kolébce, po kraji se vítr točí, snad i tebe chce... V okna metá kapek roje – vyjdeš – vezme tě! Nepustím tě, dítě moje, za nic na světě. Spi, děťátkoděťátko, ještě chvíli, teď nemůžeš ven, probudíš se, až den bílý koukne do oken... Potom ti dám nové šaty, k srdci přivinu... Jenom až ten vítr klatý ztichne v komínu! Spi, děťátko, zavři oči, ještě času dost, po kraji se vítr točí – nevítaný host – na silnici smetá listí, hučí na záspi... Neslyšíš, jak venku svistí? – Spi, děťátko, spi! – 15. IV. 1916.
75
VICHŘICE.
Vichřice! Sílo neohraničená, pro niž můj jazyk jména dost silného nemá – ty nespoutané řetězy, do našich trudných dnů, do naší bědné tmy duj nejsilnějším dechem a zabouři a hřmi a ve své bezmezí nás uveď! – Ze země Petrů, Tomášů já k tobě volám: Buď ještě silnější a vzdorné duby polam’ a vše, co není osením, jež tobě poddává se – tisíckrát hrůznější buď ještě ve své kráse, co v odpor postaví se, rozmetej do všech stran, a třeba bude-li, proměň se v huragan! Vichřice! Mohutný plameni, ryjící do mraků své vlády znamení, šíleně bouřící nad lány, nad lesy, hlubokým pluhem orající vody – uveď nás do svobody! * Matko vzpoury! Ó, jak svůdně láká mou duši – ptáka bouřliváka hluboký tvůj hlas... Má duše, Bože, rostla uboze a naze, tužil ji drsný mráz – tu nediv se, že je jí v náruči tvé blaze, jak mělo by být každičkému z nás... 76 Ó, jací jsme! Z nás nikdo nemiloval a nemohl – byl ve hře cizí míčem... A osud-li nás někdy poceloval – dík Bohu – poceloval bičem... Byli jsme podlí, ponížení, bědní, skřípali jsme zuby pod násilnou pěstí, tuhli jsme, tvrdli jsme ode dne ke dni – snad k vlastnímu štěstí... Tvé děti žili jsme jen věrou, nadějemi, tvé děti, násilí jsme nestavěli hráz, a tisíckráte přitisknutí k zemi, vždy hlavy zvedli zas. Vichřice! Matko! – Proč tak svůdně láká, proč zní v mé duši – ptáka bouřliváka ozvěnou tvůj hlas? * Je široširý svět a plný sladších krás ve tvého obzoru kole, však nedej se svést, nezapomeň nás a přeleť naše pole! Na našich planinách, až pluh tvůj zaoře do chudé metlice, do nízké trávy, před tebou naposled v hluboké pokoře skloníme hlavy... 77 A nikdy již! Snad dá nám osud přec dožít se chvíle volnosti a slávy: Buď rozbijeme tvrdou hlavou klec, anebo o klec hlavy! * Vichřice! Lásko! Hřímej ve vysoku! S neklidem v prsou, s žhavou jiskrou v oku se ti oddávám! Vlas čechrej, líbej čelo, bičuj líce, všecko jen pro tebe mám... A nepovol, buď silna víc a více v náporu proti tmám... Vzdor lesů tuhý proměnproměň v bědný polom, v údolí vrhni prašný stín, hráz každou silným dechem prolom’ a obrať do ssutin. Neumdli chvíli v rozkaceném hřmění, vždy prudší, divočejší buď tvůj let – a neustaň, až v skvělém rozednění ovládneš celý svět – A pilíř poslední až zahřmí v prudkém pádu, a prach se mrakem vzhůru vzdme, k nám schyl se též, nás zajmi ve svou vládu, ať cíle dojdeme! 78 Vichřice! Lásko! Hřímej ve vysoku! S nadšením v prsou, s jasnou slzou v oku my první se ti poddáme... * Ze země Petrů, Tomášů a Janů v úzkosti svaté k tobě zvedám hlas a ve svých prosbách dříve neustanu, dokavad nevytrhneš nás z poroby nejhorší, z dědictví prapradědů, dokavad neodměníš všecku naši bědu v končinách království svého milců leskem, nebo nás nezbiješ bleskem. Vichřice! Sílo neohraničená, pro niž řeč naše ani jména nemá, jen v cizí vysloví, do našich trudných dnů, do naší bědné tmy duj nejsilnějším dechem a zabouři a hřmi – zlom naše okovy! Čas letí za tebou, obtěžkán nadějemi... Ne, nedovol, by minul moji zemi, v níž Tomášů a Petrů nejvíce! – Ale já jsem Jan! – Ó, moje lásko, matko, Vichřice – budeš ty huragan? 26. IV. 1917.
79
VLAHÝ VEČER.
Jasmíny voní... Je večer mdlý... Akátů květy již uvadly... Lehký vítr vane z polí, opírá se o topoly – padá do zahrad... Bledý měsíc tiše svítí.svítí na zeď, stromy, v chudé kvítí... V ticho voní akát, voní bez... Je tak sladko, je tak vlaho dnes. – Bude zítra? – Snad... Jasmíny voní, je večer mdlý, sny mé, jež dávno již uvadly, nese vlahý vítr z polí... Bolely kdys’ – ještě bolí – a já je mám rád. 13. VI. 1917.
80
KŘÍŽ ZA VSÍ.
Zapadlo slunce... Západ ještě řeřaví a blýská, všecko je modře zšeřeno... Jsou louky v běli mlh – pode mnou leží víska, a nevzpomenu na jméno... Silnice chvátá k ní, na návsi lípy voní – ve stráni šumí tmavý bor, ze dvorů jasně zvoní,zvoní kosy z pod jabloní v radostný o žních rozhovor. Na střechách doškových i divizna se tyčí, a netřesk růže rozvíjí – u nízkých plotů zahrádek je lopucha a mlíčí pod trsy žlutých lilií. A celá krajina má sladce měkké rysy, z potoka táhne svěží chlad – večerní hvězda v dálce nad pohořím visí, a nechce se jí zapadat... I mně se ještě nechce, nechce jíti zpátky, třeba je stále chladněji – snad uviděl bych státi hocha u zahrádky – ale já půjdu později... Až hloub se ještě zešeří, uslyším tiché štkání, modlitbu jakous’ tesknící... Pak vstanu potichu, po mezích přejdu strání a půjdu spící vesnicí... 81 A za vsí až, kde chalup tlum se úží, vybíhá cesta do polí – uvidím černý kříž ve věnci z planých růží a u srdce mne zabolí... 20. VII. 1917.
82
CESTOU.
Zas cosi doznělo... Nad hlavou lípy – jdu starou setmělou alejí... Chce se mi dělat surové vtipy a občas tlumeně zakleji... I lidské tváře člověk si zhnusí... Dnes clowna z cirku viděl jsem... Jak volně a svobodně oddechnu si, až budu daleko ze lesem... Daleko za lesem... Vrátím se zpátky – až v dálce slibně zahříme... Bože můj na nebi – život je krátký – a my se ještě vracíme! Vzduch je tak těžký a tlačí a dusí, šelestem stébel směje se zem... Než přejde krajinou, člověk si zhnusí touženou vyhlídku za lesem... Chce se mi dělat surové vtipy a občas tlumeně zakleji... Parlament! Vídeň! – Nad hlavou lípy s hvězdami potichu šeptají... 16. VII. 1917.
83
EXODUS.
Sen slavný hlavou táh’, do jitra šíralo, a nebe žhavé od hory až k hoře se slavně vlnilo, se zemí splývalo a bylo jako rozvlněné moře... Pták plochou přelétl, strom táhle zašuměl, hlas zvonku nesmělý v dálce se zrodil... Cesta mne lákala, v ní život květy vřel... Já měl si jíti pro otcovský podíl... Před domem used’’used’ jsem, na pout svou přichystán, a čekal tiše, až se bratří vzbudí... Cosi mne lákalo: „Jen vyjdi z městských bran a zanech za sebou, kdož věčně budou chudí...“chudí... „JeJe třeba víry jen a silné odvahy na cestu do výšin, kde zdravý vítr mrazí... Kdo slabí jsou, těch zanech za prahy... Je jeden přítěží a tisíc silných srazí...“ Bez hnutí čekal jsem... I hlas byl trpěliv... „Je stejná,“ hovořil – „jak byla tato raça – při prvním zkrušení zareptá jako dřív: Proč jsi nás vyvedl od hrnců plných masa...“ Z hloubi jsem vydechl, vstal, zrakem změřil dům od základů až nahoru ke krovu... Syknutí, netrpěliv, nechal projít rtům – a na patník k domu usedl jsem znovu... 84 Po hodině předlouhé teď tiše přemítám, zda sváděl mne to ďas, anebo volal osud... Spí bratří na ložích... A v čistém jitru sám tu sedím před domem... A čekám – čekám dosud. 17. X. 1917.
85
ZTRATIL JSEM...
Vítr se nad mlázím nese, potichu šepotá... Kdo ztratil cestu v leselese, nadarmo se ho ptá. Já ztratil pěšinku tenkou, jež za mnou šla až v bor, když v chůzi za myšlenkou jsem dospěl na lem hor. Tu sed’ jsem do houští kalin omšelý na balvan, a sladká vůně malin přiběhla ze všech stran... Listí se nade mnou třese, je ticho v okolí... Ztratil jsem pěšinku v lese a mne to nebolí... Je ptáku třeba cesty? Je větru určen směr? A zda-li samy hvězdy nebloudí v hloubkách sfér? Mám v duši přemíru štěstí a věřím ve svůj rod! Až začne jitro kvésti, vydám se na východ. 86 A půjdu zelenou šeří, nehmotný, přelud jen podoben plaché zvěři, když táhne z lesa ven. Spatřím, jak pomalu v dnění nebe se zardívá – a jitřní pozdravení mi brávník zazpívá... Ztratil jsem pěšinku tenkou – však dřív než vzejde den – na pouti za myšlenkou zas vyjdu z lesa ven. 16. V. 1917.
87
ZASE...
Jde se mi tak hezky – kolem svěží ráno, na trávu sed’ mráz, po brázdách je plno zlata rozmetáno, nad ním letí čas... Psali loni z Prahy: „Hochu, založ ruce, ulom’ peru hrot! Ve Vídní se zlobí, přijde persekuce a s ní troška psot...“ Lány kolem leží, jak ležely loni, všecko tentýž zjev – vítr honí žluté listí pod jabloní, s třešní padá krev... Uplynul rok... Podzim... Z Prahy píší znovu: Přelož„Přelož ruce v kříž, by šlo chvíli tiše, poruč zase slovu a t. d.... Víš!“ – Nad krajinou vítr donazimy hvízdáhvízdá, listí v cestu smet... Pod našimi krovy vlaštovčí jsou hnízda – jsou tam naposled? – 17. XI. 1917.
88
ÚŘEDNÍ ZPRÁVA.
Pad’ Jánoš Cága. Jeho syn dávno znal otcovu dráhu – do známých měst šel, do dědin, až došel k našemu prahu... Do síně stoup’ si, zavolal, jak otec volával kdysi – potom si sed’ a drátoval rozbité hrnce a mísy. A co tak robí, ptám se ho, cože se taťkovi stalo... „Nu, pad’ – u Gródku polského – našich tam nebylo málo...“ – – – – – – – – – Do jizby šel jsem, za stůl sed’, o loket opřel si hlavu – chopil se novin a v nich čet’ poslední úřední zprávu... Civí mi v oči, šklebí se z listu, jenž vypad’ mi z ruky: „Pokryty slávou bily se – udatné honvédské pluky...“ 27. IX. 1917.
89
BABIČČINY ZVONY.
Plakala babička pro zvony, plakala pro ně den celý, každému říkala s bolestí, jak pěkně vyzváněly. Plakala, tesknila celý den, večer si do koutku sedla – a s vnukem místo pohádek o zvonech hovor vedla. Vzpomněla, muži do hrobu jak pěkně zněly loni... Potom si plačky postýskla, jí že už nezazvoní... Used,Used jsem k babičce na postel, bílé jí pohladil vlasy – a řekl: „Babičko, neplačte, zas přijdou lepší časy!“časy! „NeplačteNeplačte, babičko, pro zvony, tisíc let ještě žít chceme – a že nám zvony sebrali, proto snad neumřeme.“neumřeme. „NeplačteNeplačte, babičko, neplačte!“ řekl jsem chvícíma rtoma – „i když nám zvony sebrali, srdce nám nechali doma.“doma. 90 „SrdceSrdce je lepší než sám zvon, srdce je z tvrdšího kovu – a to nám, babičko, věřte mi, zazvoní k životu znovu!“ 30. X. 1917.
91
SÝČEK.
Již bylo pozdě k ránu, když se vzbudil děd a napřímil se v loži... Hořela má lampa, v tmách byl celý svět, za mořem slunce boží... Děd used’ na postel, na okno upřel zrak a děl, že jitra vyčká... Do okna klepla větev, v tmách se ozval pták – a dědouš poznal sýčka... Ku předu nachýlil se, hlavou volně kýv’ a ruce sepial v klínu... A ďáblův zmetek houkal, houkal jako dřív do šeřících se stínů. Děd oddychl si těžce, pohléd’ dokola a potom řekl suše: „To asi někde v sousedstvu je mrtvola a sejček její duše...“ Já jsem se usmál, ale za dva dni Dr. Goll mluvil ve Vídni, a děd měl pravdu přece... 20. XI. 1917.
92
TICHO.
Daleko od měst vrch a dol, lesy se táhnou kolemkol a stojí sta let tiše – a vody, jež sem napadly, pláň nebes klidně zrcadlízrcadlí, běl oblaků i mraků šeď i věčná světla výše. Zamlklá jezera, hluboká, jež jenom jednou do roka bílými lekníny kvetou – jezera tichá jako sen, do nichž v podzimi každý den pláč stromů zlatý i krvavý sychravé větry smetou. Zamlklá jezera! Mám je tak rád! pro vůni skřípin a vlhký chlad, jenž k srdci sahá a svírá – u nichž vysedám častokrát, když večerní van začne hrát tesklivou píseň v korunách, a v kraji modře šírá... * Hluboké ticho je dokola... Chvílemi jenom zavolá ozvěna daleko v lese. – 93 Jezero hladké jako led, leknínů na něm bílý květ a v prostřed jemnými vráskami voda se lehýnce třese. Hlubina jezera tichá je, čeká a mlčí a nezraje, nepřišel dosud čas její – nad ní se táhne lesů šum, páry stoupají k nebesům, a nízké trávy na březích v úderech větrů se chvějí. Poslední rudost hasne již, soumrak se sklání blíž a níž, v tajemství lesa se mísí – nad vodní hladinou modrý stín, lekníny padají do hlubin – a nad ním, nad lesy, nade vším nehybné ticho visí... * Soumrak se zvolna naklání, kde’s ve vsi zvoní klekání, a první hvězdy svítí – les kolemkol je černý stín, vzlyk teskný vane ze sítin, a těžkou přítomnost jezera kdes’ v srdci slyšíš zníti... V hlubokém tichu němý hlas – a tušíš – kolem jde sám Čas, 94 však hláskou neozve se – vteřiny jako z kamene padají v ticho znavené, a chvíli kulich v daleku si zažaluje v lese... Tma houstne, rosa padá v dol, je vlhká zima kolemkol a ticho, ticho teskné – zvuku již není, jenž by zněl, les dávno strachem zkameněl, jenom jezerní hladina odleskem hvězd se leskne... Však o půlnoci slyšet z ní, jak cosi z hloubky temně zní, jako huk vzdálených věží – a vzpomeneš si: marný květ, pláč stromů všechen za sta let byl do ní zlými větry svát a na dně tlí a leží... * Spí jezero, spí v záři hvězd, hladké a klidné a tiché jest, ni vlna nepohne se – jen občas z dálky do ticha se ozve nářek kulicha – ozvěna zvuku mrtvého bez cíle bloudí v lese... 95 Všecko je ztuhlé, neživé, i pařezy jsou strachlivé, do temna noci svítí – osika stará v rozcestí všecka se třesouc šelestí, že jednou od nich dojista lesy se požárem vznítí... Však jezero spí v záři hvězd, hladké a klidné a tiché jest, ni vlna nepohne se – zná smysl žhavých znamení, jež pozvolna tlí v kamení – památky síly zrazené, jež byla v našem lese. * Mé srdce, ptáku zbloudilý, pozdrž se ještě na chvíli na břehu jezera v lese – vydechni hořce všechen žal, v němž zajat jsi kdy zaplakal, jezero bratrsky hluboké – kdo ví, zda neozve se... Všechen žal starý tři sta let, jímž trpěl děd i prapraděd, a v tobě nejkrutěj zraje – dřív ještě než se rozednírozední, až ze dna hloubi vyzvedni a omyj starými slzami: jezero také zná je... 96 A potom čekej a tichý buď, nevzdaluj se a nezabluď, čekej až do svítání – a strachu neměj – půjde čas, a mnohý zvuk a mnohý hlas tě zavábí a poleká a nejhlouběji raní... Ne, srdce mé, již neteskni! Dneska je půlnoc groteskní, jež dosud nešla zemí. – Bůh ví, co vše se udá dnes, než přijde starý černý les; kde zastaví se těhotná zkázou a nadějemi... * Hluboká noc, a ticho v ní tisíci zvuků teskně zní a nářkem vody zmírá – na všem je bázně trpný rys, je smutný šepot štíhlých břiz, a hrůzou stydne van, jenž zbyl ve stráni ode včíra. Ve tmě a tichu vteřin spád na malou věčnost chce si hrát, však času nezastaví: v hlubině lesa zamyšlen, opřen o šedé jedle kmen, 97 bez hlesu čeká trpěliv, až děti hrou se znaví... Spí jezero, spí v záři hvězd, hladké a klidné a tiché jest a stejně klidně čeká – a vteřina za vteřinou – v nevolném sledu dále jdou, a jejich průvod zemdlený do moře věčna stéká. Za jezerem je černý les, je němý, hluchý, slepý dnes, ni list v něm nepohne se – však k ránu, možná bílá laň že přejde plaše lesní tmáň a nakloní se k jezeru a dlouze napije se... * A přejde noc, zlý mine sen, a zase vstane jasný den, zrozený z věčných plání – a půjde v dálce za lesy pod neznámými nebesy a půjde, půjde, půjde k nám a dojde za svítání. Zavýskne louka zrosená, rozpřáhne měkká ramena 98 a celá oddá se mu – a pole, dálka, pruhy vod vstříc rozběhnou se o závod, probudí ze sna jitřní van a s ním doběhnou k němu. V té chvíli na oblak nad lesy žeh růžový se zavěsí, a odlesk v dol se snese – zpěvem kohoutí družiny procitnou ze sna dědiny – a sluneční zář políbí zamlklá jezera v lese... 15. VI. 1917.
99
POHLED Z HRADČAN.
Vzpomínka přišla sama... V teskný den... S hradčanské výše jak jsem hleděl dolů... Ze zahrad stoupal vůní květů sen jak tichá píseň úzkosti a bolu. Šeřil se večer... Usínala zem – a větřík sotva pohnul chudou travou... Proč ve chvíli té, děde, vzpomněl jsem na větu tvou o dómu nad Vltavou? Na večer zimní, v němž jsi u kamen ved’ se mnou dosud neslýchané řeči a sliboval, že všecko shlídnu – jen – až vyrostu a budu drobet větší... Z těch řečí věta jedna, jediná teď zní mi v sluchu, zvoní nad střechami... „Ha každyj, hde hdo – město, dědina – co chtíli jsme, to dali sme si sami!“ Na Klenčské stráni spíš svůj pyšný sen – a já se světem bez domova tluku... Však nestýskám si, horce toužím jen, bych tvoji větu směl říc’ svému vnuku... A naplniv svůj nejslavnější sen, v kraj rodný vrátil bych se za šírání a k spánku věčnému leh’ spokojen pod pásmem Haltravy na Klenčské stráni... 25. IV. 1918.
100 OBSAH.
Království ženy9 Je tichá noc14 Modlitba v úzkosti15 Tichá píseň17 Česká krajina18 Noc19 Už tady nebudem’20 Sestra Bolest21 Zastavení23 Půlnoc24 Na neznámý hrob25 Perpetuum silentium27 Zahrada Getsemany29 Má vlast41 Rodnému kraji43 Praze44 Hodina jedenáctá46 Noční stráž48 Hovor s milou49 Jitro51 Dokvétající akáty52 Písnička o babím létu53 Nad Lipinou54 Ironická píseň56 Ve dvojím soumraku57
[101] Lom58 Před úsvitem65 Svítání na východě66 Jarní den67 Nespravedlivá chvíle68 Blahoslaveni tiší69 Krásný den70 Bratrské hovory71 Řeč Jana Křtitele73 Větrná písnička74 Ukolébavka75 Vichřice76 Vlahý večer80 Kříž za vsí81 Cestou83 Exodus84 Ztratil jsem86 Zase88 Úřední zpráva89 Babiččiny zvony90 Sýček92 Ticho93 Pohled z Hradčan100
[102] OD TÉHOŽ AUTORA VYŠLY:
KNIHY VERŠŮ: RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ (1914) JITŘNÍ LOV (1917)
KNIHY KRÁSNÉ PRÓSY: LES (II. vyd. – 1915) MUČENNÍCI (1916) ČLOVĚK BOŽÍ (1917) DOLINA (1917) SÁZAVA (1918) NESPOKOJENÁ SRDCE (1918)
E: av; 2006 [103]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihy Zvonu; Procházka, František Serafínský; Unie
(Vydáno r. 1918 ve sbírce „Knih Zvonu“ v Praze redakcí Fr. S. Procházky a nákladem České grafické akciové společnosti „Unie“ v Praze. Úpravu tisku navrhl autor. Vytiskla „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 104

Věnování: Jirásek, Alois
(Slovutnému Mistru Aloisu Jiráskovi na důkaz hluboké úcty k osobnosti a dílu, upřímné lásky a oddanosti. Jemnice na Moravě 1918. Jan Vrba.)