ZAHRADA GETSEMANY.
Jižnější zemí poručil’s mi jíti, když červen v duši dých’,
aby Tvé zrní k žatvě dozrávalo v nejprudších žárech poledních –
a smutku žití tmavému i rmutné tíze země
přikázal’s vřaditi mne do počtu na mysli pokleslých,
a když obžalobou moudrosti Tvé bolest promluvila ve mně,
do sprahlých končin duše mé jsi vyslal žhoucí jih...
I vysedal jsem dlouhé hodiny na prazích nepřátelských dílen,
naslouchal řinčení kladiv, bezmocně hněviv a schýlen,
a celé božské Tvé dílo, jak jsem je v zborcených liniích viděl,
já z hloubi a ze vší síly své duše nenáviděl.
Den ode dne bolelo mne více prudké světlo denní,
bratří ponížení – a jak blížila se doba žní,
podle jsem zbázlivěl a lekal se i klasů ševelení,
jež údery větru znaveného po lánech se rozezní...
A miloval jsem kouzlo západů, jež na vodách se leskne,
chlad večerů, prossátý šeřením a plný vůně teskné,
29
i nesmělý šum tichý nad krajem, jímž moře stébel lká,
když ze hry vln a veselosti denní do noční hládě umlká.
*
Stoliční Bělehrad, 30. VI. 1915.
30
A právě ve chvíli, kdy v duši mou se vzdorná navracela síla,
do tiché samoty jsi ruku vztáh’ a nástroj svého díla
ke zkoušce ještě větší do žhoucí výhně položil. –
I pochopil jsem bolestně tajemství rodu svého,
do rtů jsem zuby vtisk’ a nepřátelským pohledem přemoženého
s barbarskou nádherou mocnějších jsem hovořil...
Neznámý uprostřed množství jsem bloudil ulicemi města,
plného naduté pýchy pod tíhou mramoru a kovu,
bohatců zvůle rozběhlé svévolně v titanská gesta,
než aby dala zazněti mocnému tvůrčímu slovu.
A hořko mi bylo a smutno, když kroky stavěl jsem tich
před skvělým vznosem paláců, před nádhernými dómy,
kde závistivé vědomí chudoby vždy ostře bránilo mi
rty pohrdáním pokřivit, propuknout v potupný smích...
Po svaté vůli Tvé jsem bloudil, zalit nepřátelskou tmou,
v níž zajat poctivě jsem prožil každou chvíli zlou.zlou,
31
přetrpký kalich ponížení svého do rmutu kvasnic dopil –
ale slávy vyvolení Tvého jsem ještě nepochopil.
*
Pešť, 16. VII. 1915.
32
Pod mými okny šla noc hluboká, čas neunaven letěl,
na černé klenbě hořely tisíce míhavých světel,
a do tmy šuměly lány v neklidu červencovém.
Dálkou a steskem ochořelo mi srdce, má láska zesmutněla,
poslední síla mne opustila zrádně, a má bytost celá
byla jak zrno pšeničné, ležící pod žernovem...
Hlas noci vlínavý šířil se vlnami, a přišed ke mně,
domluvou z mysle vyháněl vzpomínku vzdálené země,
bolest mi proměnil v únavu, v srdce vlil malátnou něhu,
o věčných soumracích vyprávěl, o vděcích druhého břehu.
Děs ponurý, jenž chladem dýchal do rozkvetlých zahrad kdysi,
a vládce úzkosti mou duší o smutcích listopadů táh’,
byl divně proměněn: tvář světlou měl a sladké rysy
a každou touhu ukolébal v snění, jak vítr lodi na vlnách...
Slyšel jsem sterá volání – i píseň matčinu – a bylo mi jak děcku,
já zapomínal slávy polibků, sladkosti objetí, na krásu světa všecku,
33
a cítil jsem, jak příboj tmavých sil jde blíž a mdlobou srdce drtí,
když z hloubek zazvonila vzlykem lákajícím teskná píseň smrti...
*
Pešť, 20. VII. 1915.
34
A tehdy zaslechl jsem hlas v duši:
„Ven vyjdi! Kde moji slepí jsou a hluší,
tam tvoje místo jest!“
Noc bledla a hasla záře hvězd...
Nejisto bylo, nebylo stínů, v dálce již šíralo v den;
na lemu horizontu na východní straně oblak byl na rovno položen.
Vzduch jasněl šedivým stříbrem, a jitřní vítr v letu
na báně věží vzdálených poprašek světlý klad’,
k zvonění rozhoupal v záhonech kalichy vonících květů
a mlhou v říčná údolí položil noční chlad.
Vzdálený oblak řežavěl, a kraj se světlem plnil,
zvuk čistý ranních modliteb nad líchami se vlnil –
jichž středem stromy vroubena se táhla cesta rozjetá
a byla jako zatoužení, jak výzva k chůzi do světa...
Mír strašný srdce přepadl a dněním zesiloval
a nutil všecko milovat, jak nikdo nemiloval:
v něm pochopil jsem přetěžké ztrestání svého rodu
a slunce vítal slzami, když vstalo na východu.
*
Budín, 22. VII. 1915.
35
Den miloval se s večerem, jenž v jasanech měl skrytou hudbu citer,
a když usínal unaven, noc přicházela hvězdnatá a těžká,
by měnila se bez hlesu na svěží krásu zarosených jiter,
jichž, sotva z lože vstal, již den se ptal, kdeže večer mešká...
A každý přišel vyčkáván a přines’ dar, jejž cestou pro nás přijal,
a spal-li jeden v sadech růžových, měl druhý vůni fial.
S bratřími sedával jsem, hotov na cestu, na prahu naší chyše,
a sladký smír mou dušíduši nadějemi na novo zase osel,
že každý neznámý a každý cizinec, jenž kolem přešel tiše,
tvář měl záhadnou a tajemnou, jak vyčkávaný posel.
V srdcích mých bratří seděl stesk, a jak táh’ vítr nivou,
mně zpíval zvěsti radostné, jim píseň zádumčivou,
a západ, jenž mně ze zlata a šarlatu oponu zítřků snoval,
jim v plamenech pláň krvavou na nebi narýsoval.
Leč krásní byli bratří mí a silní tak, že závist bledá
36
jim v duši nevešla; a říkali: „Snad jeden z nás se shledá
po letech s některým“... A smutní byli toužením a hladem,
jak chudá občina, jež sto let leží ladem...
*
Baráková nemocnice, 8. VIII. 1915.
37
Vyšel jsem z táborů smrti. Podivná byla to cesta...
Řinčení os, kolejnic cvakot, hlas cizí jmenoval města –
ve voze blikalo světlo, a hustá tma ležela v lánech.
Protivný zápach obvazů do úst i do chřípí vnikal,
drnčela okna nárazy, a cvakot kol hlasitě říkal:
„To, co je za tebou, zůstalo za tebou, a to ty za sebou zanech...“
Míjely chvíle, a čas byl sladký tak jako říjnový hrozen,
každý jej chutnal mlčením, od tíhy osvobozen,
a čekal na chvíli nejsladší, kdy v atmosféře dusné,
ramenem opřen o druha, nakloní hlavu a usne...
Čas letěl, vlak supěl nocí a na cestu jiskrami svítil,
za ním, dost možná, že do rána kus lesa se požárem vznítil,
ale on řítil se do noci, rachotil a vezl do dálky sen
o bitvách přežitých, o síle objetí, o vroucích polibcích žen.
Zahalen v plášť a vtisknut do rohu vozu, úderem dveří jsem procit’;
rameny trhl jsem v úleku, nevěda, kde jsem se ocit’...
Šíralo k ránu. Vyhléd’ jsem oknem. – Viděl jsem doškové střechy...
Tu slzy v očích sepial jsem ruce... Byly to Čechy!
*
Ve vlaku ráno 17. VIII. 1915.
38
A jak rostlo světlo denní, mně v tvářích temný rozhoříval nach,
vázly mé kroky, radost má hasla, a k srdci mráz mi sáh’...
Vstříc s věží bouřil hlahol zvonů a se střech vlály prapory,
já šel jsem městy proměněnými lží v nepřátelské tábory,
kde všem, které jsem potkával, pláč hořký s tváří vysech’
a vínem byli opilí, tlačeným na cizích lisech.
Kdo dříve byl tu v pohrdání, na tisíc důstojenství měl,
a koho srdce milovala, byl proklínaný vývrhel;
a ti, kdož stáli opodál v mlčení bolestné křeči,
odsouzeni byli bratřím naslouchat, jak vrahům dobrořečí.
A za každým stín včerejška jak zrádný přízrak stál,
a každým pohybem v něm do zítří se zrcadlila hrozba...
Mně smutku popel padal do duše – na louh žíravý v ní tál,
a se rtů třesoucích se splynula slabosti mé prosba:
„Pane, nežli tento kalich, znamení Kaina raděj do čela mi vryj,
neušetř mne hněvu, v nepřátel vydej mne ruce...“
39
A tu hlas v mracích jsem slyšel, jenž řekl mi prudce:
„Vezmi a pij!“
*
Domažlice 30. VIII. 1915.
40