MÁ VLAST.

MÁ VLAST.
Bylo to z rána. Východ začínal se rdíti, a temnět pásmo hraničního pohoří, když z nenadání chtěl jsem s výšky zemi zříti, jak listopad se ohníčky v ní rozhoří. A pole byla ještě v šeru ponořena, v mlh běli choulila se nízká rovnost luk, ve vzduchu viselo, čemu jsem neznal jména, a ohlas kroků mých byl osiřelý zvuk. Les nad hlavou se prostřel vonných větví spletí, a cesta náhle vzhůru stoupat začala – kos chvílí zahvízdl na porosené sněti, a časem s jeřábu odlétla kvíčala. Kamkoliv pohlédl jsem, všecko bylo ztmělé, pod kleslým kapradím plakaly prameny, chod mraků olovněl, a stromy osamělé toužily po výši tisíci rameny... Když bylo po poledni, stih’ jsem vrchu hory, nazpět se obrátil a hleděl dolů tich. V hloubce se tměly jedliny a šedly bory a v dálkách hořely ohníčky na polích. Silnice tvořily dna holých stromořadí, v dolících krčily se tiché dědiny, potoky v lukách, křivé jako cesty hadí, nemohly zakrýti zčernalé olšiny. 41 Daleko byla města s pýchou němých věží ve věncích komínů – malá a ubohá, šedivá jako dálka, uprostřed níž leží, a jako nizoučká podzimní obloha... A ještě dále v zadu byly kopce lysé, pás tmavých lesů na obzoru za nimi – k nim olověné mraky nebem ploužily se v průvodech pohřebních řadami dlouhými. A kolem bylo ticho, ticho nerušené... Ni vítr nepropukl v ironický smích. Ve hloubce bylo všecko rovné, natažené – jen drobné ohníčky dýmaly na polích... Zpáteční cestou lesem ticho bylo teskné, nálada šedivá, jež věru nesvádí pod stromy dívati se, zda-li nezableskne se kdesi pojednou zlatý květ kapradí. Pod kroky pískal mech, a vzduch již houstl stíny, zátočky cesty se modravě stmívaly, každý krok ku předu byl krokem do hlubiny, a stromy po stranách do plochy splývaly. A potom náhle do tmy kolem prostřela se velebná šíře volných lích – přede mnou doutnala a slavně jiskřila se nesčetná rudá světla po stráních. 6. XI. 1916.
42