MÁ VLAST.
Bylo to z rána. Východ začínal se rdíti,
a temnět pásmo hraničního pohoří,
když z nenadání chtěl jsem s výšky zemi zříti,
jak listopad se ohníčky v ní rozhoří.
A pole byla ještě v šeru ponořena,
v mlh běli choulila se nízká rovnost luk,
ve vzduchu viselo, čemu jsem neznal jména,
a ohlas kroků mých byl osiřelý zvuk.
Les nad hlavou se prostřel vonných větví spletí,
a cesta náhle vzhůru stoupat začala –
kos chvílí zahvízdl na porosené sněti,
a časem s jeřábu odlétla kvíčala.
Kamkoliv pohlédl jsem, všecko bylo ztmělé,
pod kleslým kapradím plakaly prameny,
chod mraků olovněl, a stromy osamělé
toužily po výši tisíci rameny...
Když bylo po poledni, stih’ jsem vrchu hory,
nazpět se obrátil a hleděl dolů tich.
V hloubce se tměly jedliny a šedly bory
a v dálkách hořely ohníčky na polích.
Silnice tvořily dna holých stromořadí,
v dolících krčily se tiché dědiny,
potoky v lukách, křivé jako cesty hadí,
nemohly zakrýti zčernalé olšiny.
41
Daleko byla města s pýchou němých věží
ve věncích komínů – malá a ubohá,
šedivá jako dálka, uprostřed níž leží,
a jako nizoučká podzimní obloha...
A ještě dále v zadu byly kopce lysé,
pás tmavých lesů na obzoru za nimi –
k nim olověné mraky nebem ploužily se
v průvodech pohřebních řadami dlouhými.
A kolem bylo ticho, ticho nerušené...
Ni vítr nepropukl v ironický smích.
Ve hloubce bylo všecko rovné, natažené –
jen drobné ohníčky dýmaly na polích...
Zpáteční cestou lesem ticho bylo teskné,
nálada šedivá, jež věru nesvádí
pod stromy dívati se, zda-li nezableskne
se kdesi pojednou zlatý květ kapradí.
Pod kroky pískal mech, a vzduch již houstl stíny,
zátočky cesty se modravě stmívaly,
každý krok ku předu byl krokem do hlubiny,
a stromy po stranách do plochy splývaly.
A potom náhle do tmy kolem prostřela se
velebná šíře volných lích –
přede mnou doutnala a slavně jiskřila se
nesčetná rudá světla po stráních.
6. XI. 1916.
42