HOVOR S MILOU.

Jan Vrba

HOVOR S MILOU.
Je smutno, hořko na zemi, a všude číhá zrada... Má milá, pověz, řekni mi, máš mne ještě ráda? Tak smutno, těžko, Bože můj! Očima mýma se dívej... Můžeš-liMůžeš-li, milá, pomiluj, jenom mi nezazlívej... Přespříliš mnoho trpkosti nám v českých srdcích dříme, že, jest-li se v nich rozhostí, všichni se udusíme... Není v nás síly, víra jen taková dětská a hloupá – slabošsky spoléhavý sen do hlavy vínem nám stoupá... A přece toužím, to mi věř, by v této drahé zemi strom každý, každý suchý keř rozkvetl liliemi... Však na dně duše – vidíš tam? – bázeň se choulí bledá... Nevěřím světu... Já jej znám... Zadarmo nic nám nedá. 49 S bolestí touto dravou jdu – jí nutkán hledím díla... Má milá, milá, opravdu – Ty’s mne políbila? – 21. II. 1917.
50