TICHO.

TICHO.
Daleko od měst vrch a dol, lesy se táhnou kolemkol a stojí sta let tiše – a vody, jež sem napadly, pláň nebes klidně zrcadlízrcadlí, běl oblaků i mraků šeď i věčná světla výše. Zamlklá jezera, hluboká, jež jenom jednou do roka bílými lekníny kvetou – jezera tichá jako sen, do nichž v podzimi každý den pláč stromů zlatý i krvavý sychravé větry smetou. Zamlklá jezera! Mám je tak rád! pro vůni skřípin a vlhký chlad, jenž k srdci sahá a svírá – u nichž vysedám častokrát, když večerní van začne hrát tesklivou píseň v korunách, a v kraji modře šírá... * Hluboké ticho je dokola... Chvílemi jenom zavolá ozvěna daleko v lese. – 93 Jezero hladké jako led, leknínů na něm bílý květ a v prostřed jemnými vráskami voda se lehýnce třese. Hlubina jezera tichá je, čeká a mlčí a nezraje, nepřišel dosud čas její – nad ní se táhne lesů šum, páry stoupají k nebesům, a nízké trávy na březích v úderech větrů se chvějí. Poslední rudost hasne již, soumrak se sklání blíž a níž, v tajemství lesa se mísí – nad vodní hladinou modrý stín, lekníny padají do hlubin – a nad ním, nad lesy, nade vším nehybné ticho visí... * Soumrak se zvolna naklání, kde’s ve vsi zvoní klekání, a první hvězdy svítí – les kolemkol je černý stín, vzlyk teskný vane ze sítin, a těžkou přítomnost jezera kdes’ v srdci slyšíš zníti... V hlubokém tichu němý hlas – a tušíš – kolem jde sám Čas, 94 však hláskou neozve se – vteřiny jako z kamene padají v ticho znavené, a chvíli kulich v daleku si zažaluje v lese... Tma houstne, rosa padá v dol, je vlhká zima kolemkol a ticho, ticho teskné – zvuku již není, jenž by zněl, les dávno strachem zkameněl, jenom jezerní hladina odleskem hvězd se leskne... Však o půlnoci slyšet z ní, jak cosi z hloubky temně zní, jako huk vzdálených věží – a vzpomeneš si: marný květ, pláč stromů všechen za sta let byl do ní zlými větry svát a na dně tlí a leží... * Spí jezero, spí v záři hvězd, hladké a klidné a tiché jest, ni vlna nepohne se – jen občas z dálky do ticha se ozve nářek kulicha – ozvěna zvuku mrtvého bez cíle bloudí v lese... 95 Všecko je ztuhlé, neživé, i pařezy jsou strachlivé, do temna noci svítí – osika stará v rozcestí všecka se třesouc šelestí, že jednou od nich dojista lesy se požárem vznítí... Však jezero spí v záři hvězd, hladké a klidné a tiché jest, ni vlna nepohne se – zná smysl žhavých znamení, jež pozvolna tlí v kamení – památky síly zrazené, jež byla v našem lese. * Mé srdce, ptáku zbloudilý, pozdrž se ještě na chvíli na břehu jezera v lese – vydechni hořce všechen žal, v němž zajat jsi kdy zaplakal, jezero bratrsky hluboké – kdo ví, zda neozve se... Všechen žal starý tři sta let, jímž trpěl děd i prapraděd, a v tobě nejkrutěj zraje – dřív ještě než se rozednírozední, až ze dna hloubi vyzvedni a omyj starými slzami: jezero také zná je... 96 A potom čekej a tichý buď, nevzdaluj se a nezabluď, čekej až do svítání – a strachu neměj – půjde čas, a mnohý zvuk a mnohý hlas tě zavábí a poleká a nejhlouběji raní... Ne, srdce mé, již neteskni! Dneska je půlnoc groteskní, jež dosud nešla zemí. – Bůh ví, co vše se udá dnes, než přijde starý černý les; kde zastaví se těhotná zkázou a nadějemi... * Hluboká noc, a ticho v ní tisíci zvuků teskně zní a nářkem vody zmírá – na všem je bázně trpný rys, je smutný šepot štíhlých břiz, a hrůzou stydne van, jenž zbyl ve stráni ode včíra. Ve tmě a tichu vteřin spád na malou věčnost chce si hrát, však času nezastaví: v hlubině lesa zamyšlen, opřen o šedé jedle kmen, 97 bez hlesu čeká trpěliv, až děti hrou se znaví... Spí jezero, spí v záři hvězd, hladké a klidné a tiché jest a stejně klidně čeká – a vteřina za vteřinou – v nevolném sledu dále jdou, a jejich průvod zemdlený do moře věčna stéká. Za jezerem je černý les, je němý, hluchý, slepý dnes, ni list v něm nepohne se – však k ránu, možná bílá laň že přejde plaše lesní tmáň a nakloní se k jezeru a dlouze napije se... * A přejde noc, zlý mine sen, a zase vstane jasný den, zrozený z věčných plání – a půjde v dálce za lesy pod neznámými nebesy a půjde, půjde, půjde k nám a dojde za svítání. Zavýskne louka zrosená, rozpřáhne měkká ramena 98 a celá oddá se mu – a pole, dálka, pruhy vod vstříc rozběhnou se o závod, probudí ze sna jitřní van a s ním doběhnou k němu. V té chvíli na oblak nad lesy žeh růžový se zavěsí, a odlesk v dol se snese – zpěvem kohoutí družiny procitnou ze sna dědiny – a sluneční zář políbí zamlklá jezera v lese... 15. VI. 1917.
99