PŮLNOC.

PŮLNOC.
Jak hvězdy svítí v mraznou noc, a jak je ticho v kraji... Vše posul tichem bílý sníh, a na vzedmutých závějích v démantů skvělou čaromoc bolestné slzy zrají... Je ticho, hloubka, jiskření – a země v mrazu dřímá... Ve výšce srpek měsíční, bezlistý topol k němu ční jak příkrý příkaz mlčení, až srdce hrůza jímá... Je ticho v dálce, za lesy – je zmrzlé ticho kolem, jen potok chrastí pod ledem, a mlčelivým pohledem po sněhu měsíc hraje si, jak jdu kol se svým bolem... Jak hvězdy svítí v mraznou noc, jak tichá je má země! Spí zbylí ptáci, zmlkl van, ticho se tlačí se všech stran... Je v kraji bílá boží noc – a rudé peklo ve mně... Noc bílá, boží křídla má – zářící sije sémě... Ve výšce nebe beze dna; pláň kraje je mu podobna... a přece bolest, bolest má – je bolest z této země. 1. I. 1916.
24