PŮLNOC.
Jak hvězdy svítí v mraznou noc, a jak je ticho v kraji...
Vše posul tichem bílý sníh,
a na vzedmutých závějích
v démantů skvělou čaromoc bolestné slzy zrají...
Je ticho, hloubka, jiskření – a země v mrazu dřímá...
Ve výšce srpek měsíční,
bezlistý topol k němu ční
jak příkrý příkaz mlčení, až srdce hrůza jímá...
Je ticho v dálce, za lesy – je zmrzlé ticho kolem,
jen potok chrastí pod ledem,
a mlčelivým pohledem
po sněhu měsíc hraje si, jak jdu kol se svým bolem...
Jak hvězdy svítí v mraznou noc, jak tichá je má země!
Spí zbylí ptáci, zmlkl van,
ticho se tlačí se všech stran...
Je v kraji bílá boží noc – a rudé peklo ve mně...
Noc bílá, boží křídla má – zářící sije sémě...
Ve výšce nebe beze dna;
pláň kraje je mu podobna...
a přece bolest, bolest má – je bolest z této země.
1. I. 1916.
24