DOKVÉTAJÍCÍ AKÁTY.

Jan Vrba

DOKVÉTAJÍCÍ AKÁTY.
Lehký van větru v listí zní – je nedaleko k poledni; svět v moři světla leží... Pod klenbou starých akátů mám spoustu květů navátu, a nové na mne sněží... A tekou řekou, tekou dál, po cestách tekou, stržích skal až dolů do údolí – a jejich vůně nasládlá na mne i kolem napadla, že až z ní hlava bolí... Na cestách leží květů běl, na cestách leží tisíc těl, a každé touhou zmírá – a voní, voní vůní mdlou; pod první vrstvou jiné jsou a suché – ode včíra... Bez hlesu teskně padají, nasládle voní a svadají pro cizí krok a botu. – Dívám se tiše v jejich pád... Nevím, – mám plakat, či se smát – a myslím o životu... 17. VI. 1916.
52