SESTRA BOLEST.

SESTRA BOLEST.
Tak jsem ji potkal: pod borovou strání uprostřed lesa za dne umírání – a byla krásná ve vůni a tichu, krásnější ještě víc, že nesváděla k hříchu. Řekl jsem jí: „Sestro, v jizbu vejdi se mnou, dřív než noční stíny ze strží se vzedmou, za mým stolem sedni, pojez, co mi dáno, a pozdrž se u mne, až zas bude ráno...“ Uposlechla, vešla, naplnila chyši, po chvíli už řekla, že mé srdce slyší. – A hladí mi vlasy a hladí mi tváře... Okna jsou však temná, nevstává v nich záře... Nevstává v nich záře, neblíží se k ránu, nebesa jsou pustá, mají samou ránu, před mou chyší venku stromy hučí dlouze a zdvíhají větve jako v marné touze... Větve vyzdvihují, spouští v resignaci, volají za sluncem, proč se nenavrací – a netrpěliví hlasitě se zlobí.zlobí, proč se narodili do tak divné doby... Sestra Bolest slyší, jak se stromy vadí, konejší mi srdce, po tváři mne hladí – v očích plno vláhy, ale slova nemá, tíhou všeho kolem je jakoby němá. 21 Potkal jsem ji v lese v chvíli usínání už na samý večer pod borovou strání – pozval jsem ji k sobě, a se mnou se dívá, na nejhlubší půlnoc jak se připozdívá... 16. III. 1916.
22