VICHŘICE.

VICHŘICE.
Vichřice! Sílo neohraničená, pro niž můj jazyk jména dost silného nemá – ty nespoutané řetězy, do našich trudných dnů, do naší bědné tmy duj nejsilnějším dechem a zabouři a hřmi a ve své bezmezí nás uveď! – Ze země Petrů, Tomášů já k tobě volám: Buď ještě silnější a vzdorné duby polam’ a vše, co není osením, jež tobě poddává se – tisíckrát hrůznější buď ještě ve své kráse, co v odpor postaví se, rozmetej do všech stran, a třeba bude-li, proměň se v huragan! Vichřice! Mohutný plameni, ryjící do mraků své vlády znamení, šíleně bouřící nad lány, nad lesy, hlubokým pluhem orající vody – uveď nás do svobody! * Matko vzpoury! Ó, jak svůdně láká mou duši – ptáka bouřliváka hluboký tvůj hlas... Má duše, Bože, rostla uboze a naze, tužil ji drsný mráz – tu nediv se, že je jí v náruči tvé blaze, jak mělo by být každičkému z nás... 76 Ó, jací jsme! Z nás nikdo nemiloval a nemohl – byl ve hře cizí míčem... A osud-li nás někdy poceloval – dík Bohu – poceloval bičem... Byli jsme podlí, ponížení, bědní, skřípali jsme zuby pod násilnou pěstí, tuhli jsme, tvrdli jsme ode dne ke dni – snad k vlastnímu štěstí... Tvé děti žili jsme jen věrou, nadějemi, tvé děti, násilí jsme nestavěli hráz, a tisíckráte přitisknutí k zemi, vždy hlavy zvedli zas. Vichřice! Matko! – Proč tak svůdně láká, proč zní v mé duši – ptáka bouřliváka ozvěnou tvůj hlas? * Je široširý svět a plný sladších krás ve tvého obzoru kole, však nedej se svést, nezapomeň nás a přeleť naše pole! Na našich planinách, až pluh tvůj zaoře do chudé metlice, do nízké trávy, před tebou naposled v hluboké pokoře skloníme hlavy... 77 A nikdy již! Snad dá nám osud přec dožít se chvíle volnosti a slávy: Buď rozbijeme tvrdou hlavou klec, anebo o klec hlavy! * Vichřice! Lásko! Hřímej ve vysoku! S neklidem v prsou, s žhavou jiskrou v oku se ti oddávám! Vlas čechrej, líbej čelo, bičuj líce, všecko jen pro tebe mám... A nepovol, buď silna víc a více v náporu proti tmám... Vzdor lesů tuhý proměnproměň v bědný polom, v údolí vrhni prašný stín, hráz každou silným dechem prolom’ a obrať do ssutin. Neumdli chvíli v rozkaceném hřmění, vždy prudší, divočejší buď tvůj let – a neustaň, až v skvělém rozednění ovládneš celý svět – A pilíř poslední až zahřmí v prudkém pádu, a prach se mrakem vzhůru vzdme, k nám schyl se též, nás zajmi ve svou vládu, ať cíle dojdeme! 78 Vichřice! Lásko! Hřímej ve vysoku! S nadšením v prsou, s jasnou slzou v oku my první se ti poddáme... * Ze země Petrů, Tomášů a Janů v úzkosti svaté k tobě zvedám hlas a ve svých prosbách dříve neustanu, dokavad nevytrhneš nás z poroby nejhorší, z dědictví prapradědů, dokavad neodměníš všecku naši bědu v končinách království svého milců leskem, nebo nás nezbiješ bleskem. Vichřice! Sílo neohraničená, pro niž řeč naše ani jména nemá, jen v cizí vysloví, do našich trudných dnů, do naší bědné tmy duj nejsilnějším dechem a zabouři a hřmi – zlom naše okovy! Čas letí za tebou, obtěžkán nadějemi... Ne, nedovol, by minul moji zemi, v níž Tomášů a Petrů nejvíce! – Ale já jsem Jan! – Ó, moje lásko, matko, Vichřice – budeš ty huragan? 26. IV. 1917.
79