EXODUS.

EXODUS.
Sen slavný hlavou táh’, do jitra šíralo, a nebe žhavé od hory až k hoře se slavně vlnilo, se zemí splývalo a bylo jako rozvlněné moře... Pták plochou přelétl, strom táhle zašuměl, hlas zvonku nesmělý v dálce se zrodil... Cesta mne lákala, v ní život květy vřel... Já měl si jíti pro otcovský podíl... Před domem used’’used’ jsem, na pout svou přichystán, a čekal tiše, až se bratří vzbudí... Cosi mne lákalo: „Jen vyjdi z městských bran a zanech za sebou, kdož věčně budou chudí...“chudí... „JeJe třeba víry jen a silné odvahy na cestu do výšin, kde zdravý vítr mrazí... Kdo slabí jsou, těch zanech za prahy... Je jeden přítěží a tisíc silných srazí...“ Bez hnutí čekal jsem... I hlas byl trpěliv... „Je stejná,“ hovořil – „jak byla tato raça – při prvním zkrušení zareptá jako dřív: Proč jsi nás vyvedl od hrnců plných masa...“ Z hloubi jsem vydechl, vstal, zrakem změřil dům od základů až nahoru ke krovu... Syknutí, netrpěliv, nechal projít rtům – a na patník k domu usedl jsem znovu... 84 Po hodině předlouhé teď tiše přemítám, zda sváděl mne to ďas, anebo volal osud... Spí bratří na ložích... A v čistém jitru sám tu sedím před domem... A čekám – čekám dosud. 17. X. 1917.
85