EXODUS.
Sen slavný hlavou táh’, do jitra šíralo,
a nebe žhavé od hory až k hoře
se slavně vlnilo, se zemí splývalo
a bylo jako rozvlněné moře...
Pták plochou přelétl, strom táhle zašuměl,
hlas zvonku nesmělý v dálce se zrodil...
Cesta mne lákala, v ní život květy vřel...
Já měl si jíti pro otcovský podíl...
Před domem used’’used’ jsem, na pout svou přichystán,
a čekal tiše, až se bratří vzbudí...
Cosi mne lákalo: „Jen vyjdi z městských bran
a zanech za sebou, kdož věčně budou chudí...“chudí...
„JeJe třeba víry jen a silné odvahy
na cestu do výšin, kde zdravý vítr mrazí...
Kdo slabí jsou, těch zanech za prahy...
Je jeden přítěží a tisíc silných srazí...“
Bez hnutí čekal jsem... I hlas byl trpěliv...
„Je stejná,“ hovořil – „jak byla tato raça –
při prvním zkrušení zareptá jako dřív:
Proč jsi nás vyvedl od hrnců plných masa...“
Z hloubi jsem vydechl, vstal, zrakem změřil dům
od základů až nahoru ke krovu...
Syknutí, netrpěliv, nechal projít rtům –
a na patník k domu usedl jsem znovu...
84
Po hodině předlouhé teď tiše přemítám,
zda sváděl mne to ďas, anebo volal osud...
Spí bratří na ložích... A v čistém jitru sám
tu sedím před domem... A čekám – čekám dosud.
17. X. 1917.
85