LOM.
Byla noc, byla před křížovými dny...
Válely se mraky po obloze tmavé,
krajina zela propastmi...
A úzkost duše, jíž cíl není známý,
a jež se děsem chví
na bludné pouti strachlivými končinami –
úzkost mé duše kdo vypoví? – – –
*
Přítomnost hmotná země pracující...
Syrově studěl její chlad...
A v dálkách oči žlutě fosforeskující...
Byly to hvězdy? – Okna chat? – –
Místy se stříbřila ve mracích rýha bledá,
do korun stromů vrhla přeludný svůj lesk,
jak pohled milenky, jež milencův hrob hledá
a padá v beznaděj a stesk.
Sta zvuků rostlo, vlnilo se kolem,
kdes v lukách potok lkal –
šept větru v osení, jak šel by někdo polem
a vzlykem naříkal...
A náhle úzkost nesmírná mne jala,
jak slepce blízko zdi –
58
jistota hmatatelná těsně u mne stála
a řekla mi: „Jsi vedle propasti!“ – –
*
Míjela chvíle ponurého děsu...
Tělesnost zmizela... Byl prostor, duše má...
Zněl jasně z dálek hluboký huk lesů,
a ještě hlouběj’ zazvonila tma:
Proklatě vlínavě, jak tenký šelest hada –
tisíci nárazů –
jak drobný písek, jako ssuť, jež padá
v bezedno po srázu...
A vůní trnek zavolala ke mně,
klečitě vzrostlých v strmých stěnách skal –
odkudsi z hloubky oddechla si země,
a prostor zasténal...
Byl němý, velký, výhružný – a přece
jsem cítil najisto: je přítel můj –
vzduch vibroval v něm, a jak vlny v řece
se k sobě řadilo úzkostné „stůj! jen stůj!“
*
Kam nyní? – V pravo? – Nelze; bázeň brání...
Na levo – zní nejhlouběji kvil...
Či v před? – Z tad vane mráz mi kolem skrání –
a zpět jsem nikdy nechodil!
59
Bylo mi, jak kdybych převrácen byl v ruby,
a kdosi naproti mně civěl v tmách
a škodolibě syčel skrze zuby:
„Hó! Hochu, ty máš strach?“
Vztek ve mně rostl. Vždycky jsem se styděl,
když zřel jsem stádo bezradné,
netuše, že jednou stejný příděl
mně také připadne.
Palčivým studem svědilo mne tělo,
a krev jsem slyšel v žilách vřít...
Věděl jsem: nelze! – A přec se mi chtělo
vzdor na vzdor vykročit.
Hlava mne bolela; ptal jsem se sama sebe,
zda ponížení přežiji –
a celé černě zamračené nebe
jak jho jsem cítil na šíji...
*
A cosi lákalo: „Jen poskoč, já tě snesu,
třeba jsou černá křídla má,
a položím tě hebce na koberec vřesu
teplýma rukama.
Jen poskoč, neboj se – jen bázeň tebe mámí –
snesu tě pod rozkvetlý keř,
jen neboj se, bratrský vztah je mezi námi,
s důvěrou moci mé se svěř.
60
Mám všecka království a celé hory zlata,
svět celý otrocky mi platí daň,
moc každá tříští je a v moci mé je jata,
jen, hochu, skoč a nastav dlaň...“
*
Byla to nevíra, co ve mně promluvilo...
„Svět celý mám,“ jsem v odvet děl. –
„A moc? – Ó, moci víc, než milo,
bych mohl mít, kdybych ji chtěl.“chtěl.
„JáJá počkám,“ řekl jsem a zapřel nohu
před sebe pevně v zem –
„a je-li libo ďáblu nebo Bohu
mi cosi zjeviti – zde jsem!“jsem!
„JáJá počkám každému, ať Bohu nebo ďasu;
víc nestane se, než že srazím vaz –
já počkám, neboť věru dost mám času
poznati, kdo z nás!“nás!
„AťAť třeba za týden anebo za hodinu
žeh slunce hory ozlatí –
koho nevidím, já k srdci nepřivinu
– a mohu čekati...“
*
Zadumán stál jsem, myslil o národu,
přemítal o vlasti –
61
až začlo bledě svítat na východu
v daleké oblasti,
zkad táhly mraky nabobtnalé vláhou,
jež spadnout toužila,
by zemi vyprahlou a srdci drahou
do jara svlažila...
Tu poznal jsem, že stojím na pokrajípokraji lomu...
V něm na dně močál hnil...
Ztad lidé kámen vyvezli na stavbu domů,
a lom tu zpustlý zbyl...
Slepýma očima se kalně k nebi díval,
studený jako hrob –
v něm na dně keřík zakrslý se žalně kýval
ve hloubce dvou set stop.
Byl vzdor své hloubce ubohý, tak malý,
že z něho jitřní svit,
jenž nerad padl na hrot slizké skály,
zaprosil o soucit...
*
Teď stojím... Snad se ještě vrátí
myšlenky o vlasti...
Teď stojím, hledím bez závrati
do jícnu propasti...
62
Lom vyloupený, nahý, jenom žebra vidět...
Světlo v něm hnusem se zachvělo...
Míň bědný kdyby byl, jistě že stydět
by se mu zachtělo...
Kdos’ vzal z tad kámen a snad tisíc domů
si kdesi postavil...
Já stojím na pokraji studeného lomu
a šeptám: „Ty’s to byl?“
„Můj ubohý a slepý, ó, jak líto je mi,mi
mé noční úzkosti, tvých nahých skal,
i osudu, jenž marně v tuto zemi
tě na čas přelétavý vyhlodal...
Tvá malost churavá mne, lome, bolí...
Deštivé přijdou dny,
a příval přijde, spláchne hlínu s polí,
a budeš úrodný...
Tak zdál jsi se mi býti v noci mnohem větší,
když stavěl jsem se v odboj proti tmám...
A zatím, hle! – Jen ty’s mé nebezpečí? –
Žel Bohu, že tě znám! – –znám! – –“
*
To bylo, ano, bylo o prosebných dnech...
Válely se černé mraky po obloze,
vyl vichr lačně v propastech...
63
A bázeň lidská přeludy si přede –
strach velké oči má –
jemu je ohromné, co den přinese bledé,
a stokrát větší je, co kryje tma...
Za noci každý mrak je sídlem blesků,
i když by zemi svlažil rád...
A jitro změní vše k našemu stesku,
či k veselosti snad...
Však úzkost duše, jíž cíl není známý,
a jež se děsem chví –
na bludné pouti strachlivými končinami
– úzkost mé duše kdo vypoví? – –
24. IV. 1917.
64