MODLITBA V ÚZKOSTI.

MODLITBA V ÚZKOSTI.
Do tiché písně naší rozryvný akord vpad’, a černé stíny lehly pod růže do zahrad, ze hlubin země smutek jak černý přízrak vstal a uléhavý popel do cest nám nasypal. Je všecko plné žízně, a v dálku do temnot vzdech silný jako výkřik se nese k břehům vod, kde předou steré síly, zní vírů hluboký jek v úporně krutém sváru o přerod, o zítřek... A přec k našemu zraku, jenž slané vláhy pln, chvílemi blýskne jiskra, jak poklad z hloubek vln – tam za průrvami mračen, z propastí pusté tmy... Snad je tam ještě světlo, jež pro nás hořet smí... A je-li, Spravedlivý! Ty hořeti je nech’, až nad obzorem vzejde nového jitra žeh, až ku proměně v slunce nám v dlaních svých je střež, jím zjev nám sladkost pravdy a hořkou učiň lež! Pro svatou víru bratří, jež moudří blázny zvou, nech předzvěst slávy jeho nás zavřít v duši svou, ji zastřít každou mlhou, zahalit v každý stín a v svaté bázni o ně zestárnout do šedin! 15 A dál a dále nech jen do dálky, do temnot po tajné cestě letět ku břehům svatých vod na holubici bílou změněný každý dech s krvavým potem naší úzkosti na křídlech. I. V. 1915.
16