HOVOR S MILOU.
Je smutno, hořko na zemi,
a všude číhá zrada...
Má milá, pověz, řekni mi,
máš mne ještě ráda?
Tak smutno, těžko, Bože můj!
Očima mýma se dívej...
Můžeš-liMůžeš-li, milá, pomiluj,
jenom mi nezazlívej...
Přespříliš mnoho trpkosti
nám v českých srdcích dříme,
že, jest-li se v nich rozhostí,
všichni se udusíme...
Není v nás síly, víra jen
taková dětská a hloupá –
slabošsky spoléhavý sen
do hlavy vínem nám stoupá...
A přece toužím, to mi věř,
by v této drahé zemi
strom každý, každý suchý keř
rozkvetl liliemi...
Však na dně duše – vidíš tam? –
bázeň se choulí bledá...
Nevěřím světu... Já jej znám...
Zadarmo nic nám nedá.
49
S bolestí touto dravou jdu –
jí nutkán hledím díla...
Má milá, milá, opravdu –
Ty’s mne políbila? –
21. II. 1917.
50