VĚTRNÁ PÍSNIČKA.
Zlatý prach tančí, jepic rej,
na nebi oblak je bílý –
můj lehký větře, ještě hrej
v korunách osik chvíli.
Můj sladký větře, ještě hrej,
větře můj mladý a čistý,
a na všech větvích zpřevracej
na ruby všecky listy.
Hvízdej si, tanči, mám tě rád –
pro svoje mládí jsi v právu –
obilí škádli, nenech je spát,
pocuchej línou trávu.
Vyskoč si, vzkřikni a zas leť
ke vsím a k dvorům a k městu –
co je ti příkop, co je ti zeď –
máš všudy volnou cestu.
Až k slunci vyskoč, zavýskni,
ve výšce zatoč se prudce,
prach zameť s cesty, vodou hni,
kde třeba, přilož ruce.
Své vlastní síly vědomý
odfoukni na stranu mraky –
a české spící svědomí
probudit můžeš taky!
15. II. 1917.
74