NOČNÍ VÍTR.

Jan Vrba

NOČNÍ VÍTR.
Slýchám jej často v půlnoční chvíli, jak sadem bloudí a potichu kvílí – přichází občas, až na okno sedne, zavzdychne lehce a zase se zvedne; žaluje hlasem tesklivě znícím... Bdících rád nemá a závidí spícím... Bez konce, bez cíle je jeho cesta... Přelétne dědiny, přeběhne města – rád by se zastavil – bojí se lidí – za sebe sama tuze se stydí... Ostych svůj nese si do noční hluše – je lehký a teskný jak tulácká duše... A bloudí lány a bloudí lesy, pavoučí vlákna na stromy věsí – na lehkých křídlech v měsíční šeři nahání strachu bázlivé zvěři; každý svůj pohyb jí do sluchu vleptá, ať hučí v jedlích, ať s osikou šeptá... Rád by se někomu s bolestí svěřil, není však nikoho, kdo by mu věřil: nebe je daleko, ještě dál hvězdy – obilí v bázni mu uhýbá z cesty... Tak lítá – a lítá – poklidu nemá, hovoří s nocí – a ta je němá... 47 Slýchám jej často v půlnoční chvíli, jak nocí bloudí a potichu kvílí – usedá na chvíli, zase se zvedá – bez konce, bez cíle bloudí a hledá, až posléz unaven k samému ránu zapadne do zlata pšeničných lánů... 48

Kniha V polední stráni (1921)
Autor Jan Vrba