CHVALOZPĚV K OSLAVĚ PŠENIČNÉHO POLE.
Pod lipou ležím – naznak natažen...
Žhne červenec. – Je poledne a parný den...
Zaznívá zvonek ze vsi...
Na pravé straně, kam zrak zvracím teď,
pšenice zlatá stojí jako zeď...
Ó, srdce moje, hleď si!
Již týden pohoda! A dnové líbezní
písničkou cvrčků jako zlatem zní
a rozzvučením kosy –
již, jako harfu zapřev v zem
předlouhým bukovým kosištěm,
za mezí brousí kdosi...
Ten žito žne – a jeho dlouhý lán
je místy deštěm zpolehán
a klasy k zemi stáčí...
A je to pole žárem mdlé,
v něm všechny klasy pobledlé –
zpod pluch se zrna tlačí...
A v něm až tam, kde náhle tajemně
mandele štíhlé rostou ze země –
se občas člověk vztyčí –
rukávem utře s čela pot
a zas se pustí o závod
za kosou, která syčí...
54
Ovísek sivý hledí, bázní jat a bled,
brzo-li projde žitem naposled...
Ví, že pak ujde stěží...
Zato dlouhý pruh ječmene
na hrůzu, jež se přižene,
už nyní vousy ježí.
Jenom mé zlaté pšenky lán
tu stojí strachem nezdolán
a nepolekán mráčkem –
na přímých stéblech vzhůru klas –
a vesnického zvonku hlas
mu nezní umíráčkem.
Na stéblech klasy jak mosazné pruty,
jak by byly v půdu rozpálenou vkuty –
nic jimi nepohne –
Jako zástup hrdin, jež se mlčky strojí
v pevnostním čtverci k poslednímu boji,
v němž jistě podlehne...
Žhne červenec. – Žhne poledne. – Žhne parný den.
Já hledím upřeně – pod lipou natažennatažen,
v lán, kde se klasy tísní...
Sluneční světlo po nich zlatem hrá,
a ve mně odhodlání zrá –
že oslavím je písní!
55