Západ
Znáš teskné ztišení, když slunce v dálce sjede
posledním cípkem za obzor – a pološero šedé
se tenkou modrou mlhou plazí po zemi?
kdyKdy vítr s potokem jak o závod by kvílí,
a smutný podvečer, jímž jdeš, v té chvíli
ti ve tvář hořce dýchne olšemi?
Tu stavíš krok a hlavu zvracíš nazad –
a je ti tak, jak by ses chtěl na cosi ještě tázat,
nač odpověď ti nikdo nepoví...
Zem před tebou až k horám fialoví mhlami...
Jdeš se svým smutkem, jdete spolu sami
kol zčernalého stromoví...
Kdos vzkřikne v dálce, práskne bič a skřípne kolo...
Zpozdilý pták v mlází zatrylkuje solo
a zase, jak by tichem zakřiknut byl, oněmí. –
A tobě zdá se, že den prchl nežit –
a že i zítřek bude těžko přežít –
že přehořko je dlíti na zemi...
A proč? – Že slunce zapadlo? – Že vyprchalo světlo? –
Že ve tmách zmizelo vše, co tu přes den kvetlo –
a s jitřním úsvitem se zase vynoří?
Ne! Zcela jiného cos vábí tě a láká
jako zázračný zpěv kouzelného ptáka –
to – v dálce rozsvícené pohoří...
11
Tam prudce zatoužíš... A víc a víc se ztmívá – – –
Již je čas k návratu... A jak se připozdívá,
po lemu obzoru se hvězdy rozhoří.
A ty víš jistě: hle! teď usedají spolu
s Věčností k slavně prostřenému stolu
a o tajemstvích země hovoří...
Nepozvou tě k tomu...
Jdeš zpátky... Jdeš domů...
12