Vstupní modlitba
Až odejdu, a kroků mých poslední ztichne znění, až na lež skutečnost, a vzpomínka se změní jen v trpce chutnající klam; vzpomeň si, nezhořklý a ponořený v snění že věčným večerem jdu sám a sám. Že nemůže mne zklamati již krása jiter, když před úsvitem čet’ jsem v ohni hvězd, rozhozených nebem do ohromných liter, že pravda, lež i láska jedno jest. Tys’ vymluvil mi tuto moudrost sladkou, v kruh služebníků svých násilím započet’, a jednu z duší sesterských jsi nazval mojí matkou a jinou milenkou – a v letu dnů a let do čistoty mých pojmů zanesl jsi zmatek, v nějž marně hovořili ptáci, stromů květ tajemnou řečí symbolů a zkratek, k níž marně toužil jsem navrátiti se zpět. A ve Tvé moci nebude, bys mohl zabrániti, by Pán všech mocnější mou duši zase jal a dal jí pružnost prvotní a prostou krásu kvítí a okovů Tvých tíži studenou jí znovu s údů sňal... Však dřív, než odejdu z Tvých lživých chrámů, bych ponořil se v hloubku věčna samu s bratřími volnými, jim rovný tam – předivo zmatené Tvých úmyslných klamů jak sazbu špatných veršů s hněvem rozmetám. 7

Večer úzkosti
Jsou chvíle v životě, kdy nelze dobře říci, jak do zítřků se obzor rozjasní – jen v prsou cítíme, jak srdce tepající důvěřivou hudbou sladce zní... Jsme v rukou osudu, a naše tichá chůze přes hřbety hor jde, vodní předěly – snad zavede nás z jitra k Velkých Pátků hrůze, snad k slavným hodům jarních nedělí. Snad naše práce v tříšť se zlomí, v rum a ssutí, a hořkost slzami se v očích zaleskne – a nám se náhle v myslí lítostivém hnutí i po snech ztracených toužebně zasteskne. Snad bude jinak. Tiše dojdeme k dnům stáří – a zavolání těžké až v sluch zahříme, pokojně přikývnem’ a ve sluneční záři své dílo slavně dovršené spatříme. Jsme v rukou osudu, a naše tichá chůze přes hřbety hor jde, vodní předěly – snad zavede nás z jitra k Velkých Pátků hrůze, snad k slavným hodům jarních nedělí... Je naše práce jako oráče, jenž čeká od orání a setby jarních dní – půl roku mrazů, mraků měděných se leká, než dočká srpnové radosti žní. 8 Jdem’ tiše cestou svou a nevíme, zda k zrání, či k smutkům tíživým do svých stařeckých let, jdem’ životem jak dlouhou zasněženou plání, kam jdeme, nevíme – však nechce se nám zpět. Jen cestu známe klopotnou – a ta je cestou naší, vše ostatní je temná záhada... A často na večer, když v kraj se soumrak snáší, podivná úzkost srdce přepadá... Zda k cíli dojdeme... Zda dostačí nám síly... Zda výkřik půlnoční nás někde nezleká... A marně ptáme se..se... Za hory chvátá silnice pruh bílý – a naše chůze ještě daleká... 9

Tvůrčí nepokoj
Spí stromy v zahradě, v údolí dřímá řeka ve stínu břehů svých – je mdlá a bez lesku... Bdí jenom věrná noc, jež neusíná, čeká od tesknot šeření až do jitřního rozbřesku. A ještě někdo bdí a bloudí nad vodami, v propastech údolí a lesních hlubinách – prochází všemi tajemnými končinami, jež hostí zemdlené a pohřížené v snách... Všem smutným milencům útěšná slova šeptá, lesk nítí v zornicích a v bledých tvářích nach – do sluchu příliš odvážných mateřský výkřik vleptá a staví kročeje na smělých výpravách... Nad prací skloněným násilím hlavu zvedá, jak by chtěl donutit popatřit do očí... Však sobě ve tvář nikdy pohlédnouti nedá – vždy tiše odstoupí a hlavu otočí... A zase věci spí, a stromy podřimují, rozkyvem korun odměřují čas – hvězdy se zvolna s výšek sesunují... Leč ty víš jistě: zítra přijde zas... A těžko uhodnout... Je mrtvých zavolání? Je pouhý větru dech – anebo boží hlas? – – V hlubokém mlčení se hvězdy k zemi sklání, a hlava do dlaní jak přetížený klas. – 10

Západ
Znáš teskné ztišení, když slunce v dálce sjede posledním cípkem za obzor – a pološero šedé se tenkou modrou mlhou plazí po zemi? kdyKdy vítr s potokem jak o závod by kvílí, a smutný podvečer, jímž jdeš, v té chvíli ti ve tvář hořce dýchne olšemi? Tu stavíš krok a hlavu zvracíš nazad – a je ti tak, jak by ses chtěl na cosi ještě tázat, nač odpověď ti nikdo nepoví... Zem před tebou až k horám fialoví mhlami... Jdeš se svým smutkem, jdete spolu sami kol zčernalého stromoví... Kdos vzkřikne v dálce, práskne bič a skřípne kolo... Zpozdilý pták v mlází zatrylkuje solo a zase, jak by tichem zakřiknut byl, oněmí. – A tobě zdá se, že den prchl nežit – a že i zítřek bude těžko přežít – že přehořko je dlíti na zemi... A proč? – Že slunce zapadlo? – Že vyprchalo světlo? – Že ve tmách zmizelo vše, co tu přes den kvetlo – a s jitřním úsvitem se zase vynoří? Ne! Zcela jiného cos vábí tě a láká jako zázračný zpěv kouzelného ptáka – to – v dálce rozsvícené pohoří... 11 Tam prudce zatoužíš... A víc a víc se ztmívá – – – Již je čas k návratu... A jak se připozdívá, po lemu obzoru se hvězdy rozhoří. A ty víš jistě: hle! teď usedají spolu s Věčností k slavně prostřenému stolu a o tajemstvích země hovoří... Nepozvou tě k tomu... Jdeš zpátky... Jdeš domů... 12

Podzimní večer
Svítí se zlato v akátech... Večer je tichý, mdlý... I květy jiřin brunátné dnes ráno uvadly... A mrak jako pták krvavý se nad západem zdvih’, les svoji píseň naladil do tónů hlubokých... Jdu pustou končinou přes pole dlouhá, zoraná – a půjdu celou noc a nepovím, kam dojdu do rána – a nevím, kde se zastavím se srdcem krví zbroceným... Šelestí zlato na stromech, a les má bílý dech, divoká zvěř se schoulila ve skalních doupatech... Jen řeka chvílí zahučí odkudsi zdaleka – a ty víš – jiné náručí na tebe nečeká... Čpí půdy vůně syrová, les zchladlý nemá sil – již i luk slavnou rozlohu bledý květ otrávil... A smutným krajem tím ty zmalátnělý jdeš – a jdeš – a přece víš, že nikam nedojdeš... Že sedneš kdesi v ústraní – a měsíc nad strání ti vstříc vysune jako pierrot svou zabílenou líc a podívá se bezcílně a neúčastně – zdaleka – na tvora nejbědnějšího – na syna člověka... Svítí se zlato v akátech... Je večer mdlý a tichý... Jdeš... S tebou těžká únava a všechny lehké hříchy... A podél cesty v drátech tence, teskně zní pod šmičcem větru nálada – bolestná, podzimní... 13

Smrt
Co kráčím světem, od roku k roku cítím tvou blízkost v každém svém kroku... V mých prsou život a srdce znění tajemné – a ty jdeš tiše vedle mne... Jsi asi, čím je za větou tečka. Jsi jako sestra, která mne přečká a cosi zdědí; – jsi jako přelud, jako sen – jsi jako nežádoucí z žen. Tak lhostejná mi, jako bývá ta, která za mnou náhodou se dívádívá, jak člověk v zamyšlení hledící za chodcem dlouhou ulicí... A přece, vím to, tvá bytost celá jen po tom touží, aby mne měla... Jdeš tiše za mnou – své sítě předeš a jednou – jen jednou, však jistě mne svedeš... A marně týdny, měsíce, léta zpívám ti písně o kráse světa... Jako pes věrná, jako stín tichá za mnou jdeš, a přec mne jednou zakousneš. 14

Město
S návrší hledím... Pode mnou město... Tisíce fosforných světel, která se na nebi zrcadlí... Zmizely střechy, a se své výšky přeludný stín věží sletěl – ulice do tmy se propadly... Znaveno, v práci ustalo nyní... Jiskří však, doutná a nesní – vážněji než ve dne šumí teď... Je jako ohromné obětiště uprostřed hlubiny lesní, jehož žár skrývá větví spleť... Za nocí město před mými zraky v jinaké podobě vstává, než v jaké je stokrát zjevil den... Všecko je zkratkou, náznakem chtění, jež ze tmy vyvolává – věk, jímž má být náš sen dovršen. 15

Pramen
Věčný den je zrakům utajen za zčernalými blankyty a kmitá hvězdami jak otvory, jež nemohly být zakryty. Na lukách zavřené květy hluboká noc žárlivě hlídá – zem spí – jen pod bukem pramene sten mu tiše odpovídá: – Od věků do věků bez konce řítí se mnou ohnivý světelný spád, spálený žárem jsem, osleplý zářízáří, a přec nemohu dřímat ni spát. – „Znám pocel světla i hlazení stínu, večer prohřátý umírám snem a za jitra znovu se rodím a znovu jásám a trpím svým dnem.“ – Kosmické převraty, výbuchy tvůrčí, slavné sliby a zradu i klam, svedených vzpouru a ztrestání jejich – všecko, všecko v své paměti mám. – „Každý den vidím cos’ nového kolem, den co den slyším van na jinak hrát, jinak kvést květy a jinak růst stromy. Mnoho jsem zapomněl – vzpomenu snad.“ – Čas žárem zrezavěl v krvi mé rudé – hodiny jeho se v srdci mém dmou, vzpomínka na noc mi v paměti slábne, a uvnitř věky již dusím se tmou.tmou. – 16 „Rychle mi hodiny plynou a míjí, novým vstříc chvátám a neunaven, za jitra směji se denně a večer těším se na nový krásnější den.“ – Mne tvrdá zrodila touha, skřípění zubů a bolesti sten! – „Procit jsejsem po prvé k žití, probuzen pohledem plačících žen.“ 17

DěvečkoDěvečko, vstaň
„Talitha kumi!“ řekl Pán – a dívka z mrtvých vstala... Byl večer tichý... Šel jím sám... Sluneční koule zapadala... Stesk podivný, jakého dosud nepoznal, mu náhle v srdce rozjásané padl, myšlenku za myšlenkou cvalem hnal a temnem půlnočním se na vše kolem kladl... „Talitha kumi!“ řekl Pán – a hlavu tiše sklonil... Do jeho smutku se stromů smích cikád sladce zvonil... Ba, k čemu asi, v jaké zlo a hřích – do jakých zármutků a v jaký nekonečný svízel? – – Tak ptal se sám... A cikád zlatý smích dál prýštil z korun stromů všech a kdesi v dálce mizel... „Talitha kumi!“ ztrpklo mu, když po třetí je řekl... A nachýlen šel noční tmou, jak by již kříž svůj vlekl... A země bolestná, jak byla od věků: krvavá rána bez konce se ukázala člověku... A vůkol nad ní v tmách a zaraženém tichu se stromů zlatě zvonilo jásání hmyzího smíchu... Tu náhle Kristův stesk se změnil v prudký žal... „Talitha kumi!“ šept a hořce zaplakal... 18

Hovor se spící dcerkou
Zavolal jsem tě z nejsoucna v bytí – droboučké ručky, srdce tluk... Já tenkrát nevěděl, že čin můj vznítí požáry nevyslovitelných muk... Bdí půlnoc zelená a všechna světla výší – paprsky jejich mráz mi k srdci sáh’... A dech tvůj slyším, byť byl sebe tišší, jak kolem postýlky tvé chodím po špičkách. Což dnes! Dneska je bezpečno. – Jsem ještě tady, pln chuti k životu a ku práci – a zdráv... V mém srdci láska – ve tvém není zrady – a úsměv úsměvu je pozdrav za pozdrav... Dneska je bezpečno... Leč to mou bolest jitří, že člověk vločkou je – hrou větru hnán – a neví podvečer, co přinese mu zítří – zda hlahol nedělní, či znění truchlých hran... Je těžko, přetěžko – a kolem nás jsou lidé, a každý z nich je hádankou i sobě sám... Ó, věděti, co všecko k tobě přijde! – – – – – – – – – – – Nad postýlkou tvou s bázní přemítám... Všecko je tíživé a přísně zodpovědné – víc, než kdy jindy, život kolem vře... 19 Snad přijde kdos a s cesty kámen zvedne, snad přijde kdos a náruč rozevře... Snad půjdeš svými dny jak růžovými sady, kde štěpy k podporám svým odevzdaně lnou; snad – nedej Bůh – tě vyštvou ze zahrady, žebračku potulnou... Snad jednou vzpomeneš a budeš žehnati mi, že volal jsem tě tělem vzhořelým – snad ale uprostřed běd slovy rouhavými mne nazveš prokletým... I právo pochybné je v této kruté chvíli, zda bez tvé vůle zavolat jsem směl – – – Do ticha váhavého bolest nejistoty kvílí, a myšlenky jsou rojem polétavých včel... A půlnoc zelená i všechna světla výší jdou od mých oken, ztrácejí se v tmách... Však dech tvůj slyším, byť byl sebe tišší, jak chodím kolem postýlky tvé po špičkách... Zavolal jsem tě z nejsoucna k bytí, probudil drobného srdce tluk... Ó, vědět jen, zda láskou bude bíti, či svírati se trýzní hořkých muk! – 20

Půlnoc v lese
Napiaté ticho po lukách – i v lese hlucho jest... Je půlnoc hluboká, a nebe plné hvězd. Zvuk nejlehčí tak ostře zní, jak po hedvábí trn – a přec to krokem tanečním jde zástup plachých srn, který se rázem zastaví a všecek poplaší, když noční můra zbloudilá v bukovém listí haraší. A ticho ještě hlubší je – tesknější nálada, když měsíc do půl skrojený v horský klín zapadá... V té chvíli cítím s úzkostí, že zase nejsem sám, že se mnou je zas neznámý, kterému unikám, který je mlčeliv a věčně jenom jde, který byl včera tam – a dnes je zase zde... Do dálky, šíra všecko spí, jenom ne srdce mé, jen ne my dva, co dlouho už boj tichý vedeme... A chtěl bych zapomenouti... Však touha marná je; on každého dne na jinak si se mnou zahraje: hned sešle stíny nad mlází jak soví mihnutí, hned temným bleskem srostloucha pozornost vynutí. Je ve všem, nad vším, všude – je podivný to druh: je někdy jako tušení a někdy jako duch. Dřív lehko bylo mi... Já křídla snu na pomoc vzal a s lehkým úsměškem jsem jemu unikal... 21 Však neunik’... Tak schvátil mne ten hon, že nyní – zachcelizachce-li se mu – již unikne mi on... Marně se ptám a žaluji... Jen cítím: je tu zas! – A zvolna plynou hodiny, a neozve se hlas... Z mýtiny zvoní šepotem třaslavý osik smích, valí se vůně syrová ve vlnách studených... A hrůza hrůz je věděti, že stojím v chvílích těch, zatím co všecko kolem mne je věčný let a spěch. Však stojí také on! – A sotva poznání to v srdci ozve se, již tichá radost bloudí v něm jak vítr po lese... Tak přeslavné je věděti, že ve mně něco je, co jemu zůstává – mně chvíle odvěje, co jemu podstatou – mně silou tajemnou: že chvílemi jsem jím – a on naplněn mnou! A proč? A k čemu to? – Nač je mi trpěti každý den, když prostřed ponížení vstávám oslaven? – PověztePovězte, stromy záhadné, zda i vás bolest přepadne a utrpení tajemné, tak jako dnes i včera mne? Zda všecko zemské stvoření se rodí pro pokoření a chvíli hrůzného jasu? – Však marně ptám se... Vůkol hlucho jest – a půlnoc doutná nad hlavou miliony hvězd. 22

Spodní tón
Znáte jej všichni jako vlastní dech, neboť on vyvěrá z věcí všech – z každého jevu a z každého dění – tichý a hluboký jak vzdálené hřmění... Slyším jej z teskného šumění stromů, když na kraji lesa nad rozkvetlým vřesem zastavím svůj krok – neustává v znění, bije o nebesa den co den a rok co rok... Tetelí se v písni, jíž potůček zvoní pod houštinou zlatě rozbujelých jív, modrá se mlhou, když se večer kloní nad slavnými rozlohami požehnaných niv... Do jásání ptáků zvučí doprovodem hlubokou notou jako prudký var – květům je výstrahou a motýlům je svodem – je stínem světla, jemuž každý tvar svou vděčnou píseň od počátku zpívá – je dárcem barev, v něž se všecko skrývá od zlata západů až v střízlivou šeď kmenů... Je všecko obsaženo v jeho velkém jménu, jež jediné se věčně neozývá... Zní v chrámech stejně jako nad tržišti slavnostním zvlněním, že zaklet v každé nepatrné tříšti a vládne nade vším. 23 Ve zvuku políbení nejhlouběji kvílí, jako tajná bolest za vašimi zády, která tiše čeká, třeba již zná chvíli podlosti a zrady... – – – – – – – – – – – Je půlnoční chvíle... Dešť mi v okna bije – a v tom zvuku zvoní jeho melodie, roste z hrotu pera, jak mi papír stíní, oblévá mne cele, zachvívá se v síni – aby posléz temně ozval se i ve mně... Strašná chvíle ticha, při níž srdce puká... Nekonečná sladkost – nekonečná muka... Je to jako propast, v kterou smělec shlíží, třeba pocit mrazu přejíždí mu v kříži – je to jako oddech odvrácených očí, když se od té hrůzy málo vzhůru stočí, aby procítily radost jásavou, že je ještě modré nebe nad hlavou... Strašná chvíle letí... Já slyším hlas v duši... Já pokorně mlčím – a vy spíte hluší... Do věčna z věčna... Hrou jeho zváni v šírání? – v svítání? jdem’ zemskou plání? – Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? – Jsi Život Věčný – nebo jsi Země? 24 Jsi pouhý atomů zvířený ruch – nebo jsi Bůh? – – – Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? – – – – A jak se stalo, že jsi i ve mně? – – – – 25

Modlitba
Ty, který postavil’s mne v pochybností moře a hlavu k nebesům mi silnou rukou zdvih’ – dnes zastav se a shlédni na mé hoře a tváře skryj do dlaní laskavých... Jsem z dětí Tvých, jsem štípí Tvého díla, uprostřed věčna pouhou vlnou z vln – v mém srdci láska spí a v ramenou spí síla, a přec jsem bolesti a nejistoty pln... Mrazivý pocit zcizení mne mučí a nutí hnát se z davu proti ostří skal – a přec tak rád bych padl bratru do náručí a vděčným štkáním vlhce zajásal... Po množství bratrském tak nikdo nezatoužil... Jsem jako pták, jenž vzlétl z rodných hor a marně nad nimi až do zšeření kroužil, by posléz dlouhým tahem zapad’ za obzor... Tak lačný jsem, a chleba pro mne není – tak žíznivý, a není krůpěje... Svou touhou štván, jdu – neznám zastavení – před sebou poušt – za sebou šlépěje... A cítím stále, že jsem jenom jeden, však nerozumím smyslu temnému... Dej vzejít hvězdě, kterou bych byl sveden k novému Betlému... 26 Ztiš ve mně svár a zažhni zřítelnice plamenem pokorného vzrušení, svol, abych vyhořel, jak ztravuje se svíce – nebo jsem blud, jsem tápání, jsem tušení... 27

I
Noc voní opojně, a květů v každé stráni Noc voní opojně, a květů v každé stráni
snad víc, než na obloze mihotavých hvězd, jichž závoj světelný se do daleka sklání nad bledou krajinou i hnízdy jiskřících se měst... A stromy po cestách jsou jako bludné pěny, jež zapomělzapomněl tu bystřin jarní sen – – rozkvetlým hložím, trnkami jsou meze roztouženy – a z polí voní popenec a řebříček a rmen. Z luk řeřicha a blatouch čpí a potok zpívá... Lehoučký vítr proběh bořinou a opřen o břízu se s kraje lesa dívá, jak tenké mlhy táhnou dolinou. Všecko je do snu vhrouženo, nic srdce nezarmoutí – jen nad západem měsíc groteskní na marné své a věky bludné pouti podivně dojme a rozteskní. 31

II
V milostné chvíli té, kdy pod závoji vůní V milostné chvíli té, kdy pod závoji vůní
sní zem – a nebe opilé je tancem hvězd – v propastná tajemství, jak na dno mořských tůní odvážný potápěč, se chystám tiše snést. A tázat se, nač zřídka kdo se zeptá – čím od chlapeckých dnů jsem jako hrůzou štván, co ve mně bouří se, co proklíná a reptá a přelud štěstí vrací od mých pyšných bran... Chci věděti, chci poznat! – Dlaní svírám čelo – a cítím: tvrdé vzpoury horečkou jsem chor... A je mi tak, jak by mi srdce uletělo – – štká ve mně pokora a drsně chroptí vzdor... Jsou hvězdy na nebi, jsou na hladině vodní – a první mžikají a druhé chví se teď... Již nesmí míjeti tak bez hlesu den po dni... Chci věděti! Chci zpříma pohledět! 32

III
Můj zrak je zostřen pokorou jak nabroušená dýka Můj zrak je zostřen pokorou jak nabroušená dýka
a každým upřením zřítelnic umdlených, byť nechtěl sám, až pod pokožku vniká – v tajemství podstaty všech časných divů Tvých... Čtu z tvaru oblaků i z rysů v lidské tváři, z rýh na kmenech, jež pod korou jsou ztajeny, a ze stop na sněhu – jako kněz při oltáři z blan mešní knihy čte tajemství proměny... Vím, proč se svírá list a květy zavírají, když slunce nad mou hlavou nejpalčivěj’ žhne, znám zákon stavby hnizd líp, než jej ptáci znají – leč neznám zákona, ni svého poledne... Proč dal’s mi tento zrak, jenž mučí mne a pálí – jímž všude stopy písem věčných nalézám, jímž čtu, že lesy přátelské jsou, nepřátelské skály – a nejhorší: že v nepřehledných zástupech jsem vždycky sám... Ó rci, proč dal’s mi moc nad svými tajemstvími.tajemstvími, proč hvězdy přiblížil’s mi jako roje včel, když jsi mé vlastní přede mnou a přede všemi mými přetěžkou pečetí mlčení na věky uzavřel... 33

IV
K čemu je tato noc a hvězdné zrcadlení K čemu je tato noc a hvězdné zrcadlení
ve vodní hladině a v očních sítnicích? Jaký je smysl květů závějí a mízy vření? Proč proudu hlas je jako pláč a smích... Proč polibek je jako marná touha dvou srdcí vzrušených po věčném splynutí, proč objetí i nekonečně dlouhá v sled z prsou zmučených vzdech těžký vynutí? A pohled na děti proč zabolí a zdrtí, a hlava po něm nachýlí se jako zralý plod... Jsme jako klasy na poli? – Jsme jenom žatvou smrti na březích věčných vod? – – – – – – – – – – – – To dneska v poledne... Tak těžko nebylo mi, ani když po prvé strach k mým kořenům sáh... Zrak hrůzou oslepne, a hlas se v hrdle zlomí, a srdce šílí v marných revoltách... – – – – – – – – – A přijde noc, a květy sladce voní – na lukách psárky, bojínek a smilky metají... Všecko je bezpečné, jak bylo včera – jako loni – a hvězdy stejně s výšky mžikají... 34

V
Vím, že jsem sám – a nikdo nerozumí Vím, že jsem sám – a nikdo nerozumí
mým drsným vzkřekům, ani modlitbám... I zvuky kroků mých vzbujelá tráva tlumí, když loukou rozkvetlou jdu sám a sám a sám... A věčně sám! – Ne, nikdo nejde se mnou – ani když žena vkládá do mé dlaně dlaň... Samota věčná sudbou naší temnou – a láska bolestná je hořká její daň. Chceš k srdci přivinout – a již se odcizuje... Tvá vlastní krev zní jinak v rozestupu let... Tvá moudrost je jen pro tebe... Syn jiným směrem pluje, a jiný vítr duje do plachet... Sám činil jsem – a osud přinese mi... Leč nelituji, nereptám – jsem ještě příliš mlád – Třicet dva roky obtěžuji zemi a miluji, jsem milován, mám rád... Však štěstí mé je jako pohled letmý... Do něho bez přestání zaznívá odkudsi z hloubky země – jako z vězení a ze tmy – dunění kyklopského kladiva... 35

VI
Nejhlubší půlnoc hvězdy zastavila... Nejhlubší půlnoc hvězdy zastavila...
Buď každý pozdraven, kdo se mnou bdí a nesní! Před jinými snad tančí lehkonohá víla, snad puká zlatý květ v hlubině lesní. Však můj zrak, přísný bolestí a bděním, tím naléhavěj ptá se mihotavých hvězd, by pověděly dřív, než zblednou dněním, jaký že smysl tajný všeho jest... Proč kvete strom, proč v mezi cvrček zpívá, proč každým rokem v zeleň zahalí se zem – a proč se děvče třešní uzardívá před obnažujícím ji hocha pohledem. Proč teskní pták, proč jelen soka bije – a ryby táhnou z moří ku pramenům vod, proč vším, co živo, zvoní jedna melodie – proč všemu víc, než jedinec, je rod... Vím. Marno vše. A nikdo nepoučí... Hádankou bez konce je celá tato zem... Hádankou též, proč myšlenky mne mučí, proč bdím tu přes půlnoc, proč jsem... 36

VII
A přece hvězdy na nebeské pláni A přece hvězdy na nebeské pláni
po věčném zákonu svém bez reptání jdou – od šera večera až do svítání mi jiskří nad hlavou... Na hladinách jezer tiše přes noc hoří, na kapkách rosy svítí odrazem a chodí po horách a koupají se v moři, jak by druhým domovem jim byla zem. To věčné jiskření – ta světla mihotavá! Tak cize studená – a zas tak blízká jsou... A nejbližší, když naklání se hlava, kdy těší paprskem – a zebou němotou. Noc mezi mne a ně je položena, a mlčení jde jako kdosi zlý... Jsou záhadné, jak po rozkoši žena, když na prsou mužových se zamyslí... Paprsky jejich jsou jak struny ve tmách ztracené – A kdosi na ně hrá, a kdosi tiše zvídá – – a srdce moje, srdce zmučené potichu odpovídá... 37

VIII
Mám záviděti všem, jimž v nevědomém snění Mám záviděti všem, jimž v nevědomém snění
rty občas zvlní přelétavý smích... Mám závidět, že neví o plameni, že neztravuje jich... Ne! Míjej žal i bolest jejich lože, a jejich sen buď jako objetí! A vše, co máš, jen na mne sešli, Bože! – Chci ještě trpěti... Jsem prach v Tvé dlani, který hněteš krutě – a třeba nevím k čemu, proč a zač, přec volám k Tobě: Vím, že smysly nenajdu Tě, a proto neváhej a pal a muč a tlač! – – Nejkrutší bolesti z úst výkřik nevynutí, nezradím zkoušky Tvé ni na mezi svých sil, jen dovol, abych aspoň v tichém srdce hnutí v nejhlubším zdrcení Tvou blízkost vytušil... A pochopil, proč zavřel jsi mne, jako krystal do tvrdé skály, v samotu a chlad – proč tolik bolestí jsi mému srdci schystal, proč mne máš víc, než rád... 38

IX
Hle! Hvězdy blednou... Blíží se již k ránu... Hle! Hvězdy blednou... Blíží se již k ránu...
Na horách tančí vlna zelená. – Jak světec stigmata – já v srdci cítím ránu, a ve sluch zvoní píseň ztajená... Květinu miluj jako větru vání a jako včela koruny lip – den miluj nejvíc, když se večer sklání jak tichá srna, kterou protkl šíp. Dobytče pohlaď, když je nejvíc štváno, lán žírný, když je rádlem drán, a sestru noc, když rozbřeskne se ráno, a světlo tryská ze slunečných bran. Člověka miluj, ne když v práci zpívá – a ne když ve hře lásky ztich – – Do kobky vejdi žalářní, když se již připozdívá, a ještě neodešel hřích. A modli se, by chvíli posečkali kati, a jako bratr objímej se s ním – chtěj, aby na popravu vycházeli svatí se srdcem smířeným... 39

X
Co je to se mnou? – Jsem jak panna v lese, Co je to se mnou? – Jsem jak panna v lese,
jsem jako hradby zbavený sad... Nač čekám? – Až dešť kamení se snese? Či na zbojníka snad? – Hvězdy jsou tiché. Řeka podřimuje... Údolí tone v běli mlh... Obláček bílý mezi souhvězdími pluje... A proč zrak mi zvlh? – Proč je mi teskno, jako nikdy před tím, a smutno jako před chybou – proč bojím se, že jitra neposvětím pokornou modlitbou? Hle! Země procitá... Sbor ptáků chvátá... Květy jsou zástupem toužících žen... Jabloně voní, popenec, máta, řebříček, jasmín i rmen... 40

XI
V předjitřní chvíli padám na kolena V předjitřní chvíli padám na kolena
a rosou myji tvář a slzemi, jsem láskou chor, láskou, jež nemá jména, ke všemu živému na zemi. Má chvíle přichází... Již nic mi tajno není. Na rozkoš změnila se muka má. Jen bojím se, zda mnohých vykoupení unesu slabýma rukama... A vím to jistě, že úzkostí zblednu, až slunci stanu tváří v tvář, a ruce zkřížené až proti němu zvednu, jak obět svázanou bych kladl na oltář. A hrozno bude mi, jak tomu, který věří, až bosou nohou poceluji zem – až pokloniv se řeknu hořícímu keři: „Buď vůle Tvá – jsem básníkem!“ 41

Městská brána
Procházím-li pod úseky jejích kruhů, zdá se mi pokaždé, že smělec jakýs zlomil boží duhu a postavil ji zde k posměchu na pokraj města, kde končí svobodná cesta, která sem zbloudila z polí... Straší tu, děsí a bolí... Pahýly dvěma do země vrůstá – – hrůzná je! – Tak jako oněmlá ústa... Za ní jsou ulice, náměstí, sady... A lidí všady ještě mnohem víc, než jich za dne sklonu na volání zvonu po vozových cestách chvátá do vesnic. Šum hlasů zní, kol skřípění a hluk... Zvířený prach, ne vůně pokosených luk, do chřípí vetře se ti... Jitra tu slunce krví neposvětí, večera měsíc nepožehná... Za noci vyjde žena-běhna, již vyhnal chtíč a nebo hlad... 45 Děti se tu přes noc klekánice bojí – netančí jim nikdy víly pod závoji, nerozkvete z jara za chalupou sad... A když venku hýří květen v plné slávě, tady šedivo je, studeno a mdlo – dlažba nedovolí vyrůst ani trávě – pozdrav slunce vrací oken sklo... – – – – – – – – – V předu stojí brána v tvrdém rozkročení, jak by chtěla říc’: Vejděte sem všichni, kdož jste zatracení – a nečekejte nic... Bázlivě jdu vždycky – pomalu se blížím, do daleka kraje zpátky se ohlížím, a když jsem pod klenbou zborcených těch kruhů, ptám se pokaždé: který smělec ve vás zlomil boží duhu a postavil ji zde? – – – 46

Lípa v květu
Kdo přikázal mi, abych used’ pod větvemi tvými a hlavu sklonil v tiché pokoře, abych se opil hlasy šumícími tisíců včel, tančících nahoře, kde z nespočetných ran tvých sladká šťáva prýští, a láska, kolébána sluncem na křídlech, proměnila tíhu dalekého příští na píseň, šum a vzdech? – – – Jsou včely v koruně, a šeptají tam listy, vzdech květů zbloudilý k mým nohám umdlen pad’ – a já sám, zkolébán v sen nevinný a čistý, jsem začal písni statisíců naslouchat... A bylo mi, jak kdybych na kříži byl přibit a krvácel bych z nespočetných ran... Tak srdci chtělo se – a já nemohl slíbit, chudý jak žebrák, štvaný z městských bran, jenž chvátá, slze v nevidomém spěchu, následován v patách vypuštěným psem, od místa hanby své, kde luze ku posměchu byl zmrskán biřicem... A nazván buřičem, když k davu na tržišti po prvé o sbratření pokoušel se pět, o slávě síly, utajené v tříšti, kterou je pokryt široširý svět, a která čeká na jedinou chvíli a zmdlévá čekáním a kvílí... 47 Můj strome kvetoucí, kdo do tvé písně vložil splnění touhy mé v nejvyšším zaznění? Kdo zpívat rozkázal, by krutý stesk můj ožil? Komu se chtělo mého ztrýznění? Sto tisíc hlasů tvých, můj bratře pracující, jak loni, jako před lety v sluch zní mi zas – a uvnitř prsou mých jen věčně žalující, neumlčitelný ozývá se hlas... Až bolest pomine, zas – zatrpklý – se zvednu a s tvojí písní v srdci půjdu zamyšlen a tich... Uslyším zase hlasů sto tisíc a píseň jednu – ale ne šumění, ne šepot – a ne tichý smích... 48

Píseň poutníkova
Já, který kolem jdu – a který nejdu domů, sním teskně marný sen a prozpěvuji k tomu: Buď pozdraven ten dům, v němž píseň štěstí zpívá, kam přes den slunce, večer hvězda zářící do oken se dívá... A zdrávi buďte v něm vy srdcí předobrých, již smutku neznáte a před poutníkem tajíte svůj smích... Stůl třikrát denně dej vám, čeho třeba – sůl vaše suchá buď a posvěcena každá skýva chleba... Při vašem loži, když se večer sklání, stůj rozkoš nejčistší a boží požehnání... – – – – – – – – – – Tak já! – Však zda vy, již z teplých světnic zříte, soucitným pohledem mne aspoň pohladíte? – – 49

Silnice
Do daleka běží dvojí řadou stromů, telegrafní dráty bzučí po straně... Dneska – možná – vesel chvátáš tudy domů – zítra – možná – půjdeš zklamaně... Ale čím jsi cestě slavně rozejeté – po nesmírných dálkách toužící? Čím jsi jí, když z jara jabloněmi kvete – čím jsi bílé provoněné silnici? Tulák, brouk a myška jsou jí rodní bratří, pro ně její stromy silněj zavoní, jim a jen jim její dálka patří, jim do kroků dráty zazvoní. Ty když přejdeš, cesta nevšímne si ani, jako by tě přenést nechtěla – ale sotva tulák zablýskne se v stráni, výskne zvesela... Tulák se s ní, hochu, jinak pomiluje, tulák mazlivý má, laskavější krok, bosým chodidlem ji celou poceluje – stýská se mu, vrátí se k ní napřesrok. Silnice je jako tulákova milá... Nemá nikdy jeho silné lásky dost... A když po něm prudce zatoužila, co jsi pro níni? – Jenom nevítaný host! 50 Z jara, až zas rozkvete a zkrásní a jak děvče bude touhou vábící – ty sejdi, na mez usedni, se zasni – jen nechoď silnicí... I spatříš tuláka, jak z příkopu se vztyčí, jak zívne si a protáhne se snad – jak suchý chodník podél telegrafních tyčí ho bude k sobě pobízivě zvát... Jak položí se před ním odevzdaně, jak do kroku mu dráty budou hrát... Ty potom můžeš k tváři zvednout dlaně – můžeš i zaplakat. 51

Zástup
Jde mlčky ulicí a chce být bezejmenný – tlumeným jekotem se zajiká a vře... Jdou muži zrytých čel – jdou rozvášněné ženy... A zdá se vulkánem, než jícen otevře... Zrak každý zapálen – a srdce mocně bijí, jak před kovárnou tlukou kladiva... Ulice zvoní tvrdou melodií – ulice stará – hrůzou neživá... Buď zdráva hlava, živo slovo svaté, jež k vyšším cílům vznítilo váš šik, žehnány buďte ruce rozepiaté – a proklet násilník! – Kam jdetejdete, bratří? – Srdci chce se s vámi, jak se skřivany letět do oblak... Jakými chcete táhnout zahradami? Jaké je heslo? – Jaký je váš znak? * Ulice duní... Tisíc jde rukou... Slunce se prachem zatmívá... Kročeje zvoní a srdce tlukou jak před kovárnou kladiva... 52 Teď vidím v dálce nebe otevřené a slyším hlahol z modrých měst – brána jak duha obloukem se klene na konci každé z lidských cest... A ti, kdož jdou, jsou všichni jako jeden, příbuzní gestem jsou si jako tvářemi, a každý z nich byl hlasem srdce sveden v království boží na zemi. Neznají rodičů a dnů svých narození, a není rozdílů a není hříchů v nich – řeč jejich zní tak jako políbení a jako tichý smích... * Ulice duní... Tisíc jde rukou... Slunce se prachem zatmívá... Kročeje zvoní a srdce tlukou jak před kovárnou kladiva... A nyní vidím! – Města propadají v propasti žhoucí džeheny, a kdož k nim jdou, všichni se objímají silnými rameny... 53 Druh druha nepouští – a každý, hrůzou veden, nad srázem staví potácivý krok, úzkostí tváře podobní si jako jeden, a každý myslí na lest, na úskok... Jsou mimo zlo, a dobro vzdáleno jich, jsou vyčerpaní, ochablí a mdlí, co měli, zanechali v bojích, v něž cestou upadli... * Jde zástup ulicí! Ne, nebraňte mu v chůzi... Co v něm je na pochodu, nelze zastavit... Nestavte proudu, nechcete-li hrůzy... To není nepřítel – ni to, co zvete lid – – Sám život, který milujete, se tu dnes řítí ulicí... Sem všichni, kteří mimo jdete! Vy první, básníci! Je třeba lásky! A je třeba znova víc než kdy jindy prohřátého slova, bratrských pocelů a objetí – je třeba hesla, které zapálí a schvátí, je třeba gesta, které zažehná a zvrátí výkřiky prokletí... 54 Zem jako moře vzdouvá se a dme se... Je chvíle přerodu... Ó, bratří, modleme se – za svůj rod zkoušený, za jeho růst: a kdo z nás nejčistší a srdce nejsvětější, svůj kalich vezmi, strach náš ukonejši a pádu nedopust! – – – 55

Marie
Neplísni Marie tak vzkypělými slovy, má Marto pečlivá! Po starém soudíš; mnou však zákon nový na světě ožívá... Marie lepší stránku sobě vyvolila, než je tvůj hodokvas – ty dáš mi chvilku, jež ti v shonu zbyla, však ona všechen čas... Zde u mých nohou sedí pokorná a prostá, v očích jí plane žár – a dobře ví, že nejlíp uctí hosta, když přijme jeho dar... Nech u mne Marii, nech se tu se mnou modlí v hodině tajemné... Je můj čas sečten, běda těm, kdož prodlí a nepoznají mne... Až mne tu nebude, tesknými vzpomínkami v ní všecko ožije... A budu s ní – a budem spolu sami... Je milá Marie! 56

Dívky
Pod stromy jabloňovými, když z jara kvete sad, vzrušené a čekající viděl bych vás rád se sepiatými liliemi rukou a prsy zdviženými, pod nimiž údery zrychlenými srdce vám tlukou... Nedočkavostí – touhou – a zpívají písničku sladkou a dlouhou a tesknou čekáním, když večer s klekáním soumrak se na lukách schází – a milý nepřichází... A nepřijde toho dne – a zítra ztěžka, protože někde přes pole mešká... A za čím? – Kdo ví... Vztáhněte ruce, třeste haluzemi, snad sprška plátků, jež schví se k zemi – snad vám to poví... Ó, ve všem, ve všem se záhada tají – pravdou je též, že květy umírají – zcela však jináče, než lidská snění: bez vzlyků, bez pláče střesou se k zemi. 57 Vztáhněte ruce, zatřeste větvemi – a potom potichu sčítejte na zemi, kolik snů marných na jabloni rozkvetlo letos a kolik loni – a kolik před léty... Ten sad je zakletý – do marných snů a zklamaných tuh... Co jich tu umřelo, ví snad jen Bůh... Květů tu rok co rok rozvilo nemálo – a přec jen z některých k podzimi dozrálo ovoce chutné... Nebuďte, dívky, nebuďte smutné! Zpívejte písně v navečerní chlad, ruku v ruce jděte spolu do zahrad, ptejte se tam stromů, máte-li jít domů nejistotou teskné, srdce umdleného – nebo ještě chvíli čekat na milého... 58

Tanec hvězd
Hluboká půlnoc... Sedím sám, na hvězdy oči upírám... Blikají... Svítí... Před čím se chvíti? Před čím se třásti a čeho se bát? Mám hvězdy rád! Nad mými okny den co den je celý vesmír roztančen... Jdou hvězdy v kruhu, kde zřel jsem duhu podvečer tiše pnouti se a plát – i tam, kde zřel jsem slunce zapadat... Již dlouho takto sedám tich... Noc každá sesterský má smích a mlčelivá na mne se dívá – – – A zatím co tak chvíle jdou, tajemství bloudí výšinou... A slyším zvuk a slyším krok den ode dne a rok co rok... Zní pod nebesy... Hlava se svěsí – a srdci náhle sladce je, že úsměv ústy zachvěje... 59 A všechen zapíraný strach, jenž chodil se mnou bled a nah, odchází stranou... Tu hvězdy stanou – a řeknou s radostí: „Jsi tříští věčnosti!“ A potom zase jdou a jdou v širokých kruzích nad hlavou – bez cíle – spěchu... Jdou bez oddechu, a každá noc a každý den je v jejich tanec zapředen... Upírám vzhůru zvlhlý zrak... V mých prsou srdce právě tak bít neustává... Hle, jitro vstává... Zní v lukách potok, větru kvil se v hloubce lesa zastavil... Na stromě list se nepohne, všecko je tiše úsměvné – a všecko čeká... Zda se kdo leká? Zda vzpomene, zda uvěří, že ještě dnes se zešeří? 60 Nad mými okny den co den hvězdami vesmír roztančen... Blikají... Svítí... Před čím se chvíti? Že mdlobou dnů jdu k tichým tmám? Že v prsou věčnost mám? 61

Podzimní slunce
Nad tichou cestou lesk babího leta, v slunečné stráni voní vřes... Před tebou chatrč za království světa – a u ní žloutne černý bez... Stodůlka nízká, v krovu pokřivená, pár nových došků na hřebenu má... Podvečer vyjde mladá žena, na zápraží se zadumá... Zarudlé slunce vysílenou září krvavě vykřikne po bílých zdech, zahoří brunátně na její tváři a v třešních na listech. Odešel s jarem do dalekého města – zedník je její muž – a tamta s vršku klesající cesta snad zítra jí ho vrátí už. Pole jsou sirá, v stodůlce mlat čeká, pluh v kůlně, v stráni kvete vřes... A mladá žena hledí do daleka – – Snad zítra přijde – – Snad už dnes... 62

Pasáček
Na mezi sedí při ohníčku pasáček – ještě mladý hoch... Na hlavě kápi má z pytloviny, po boku visí mu roh. Kovové bučení ozve se strání... Jindy snad – dnes však nevzruší... Zrak stíhá zlatých plamenů vlání, dlaně jsou přitisklé na uši – a v mysli rudá vzpomínka vstává na parný letní den, v němž jetel voněla, rež a i tráva, v němž pokoj byl na věky zavražděn. Tenkráte Mařena podruhova vázala snopy – a znova a znova z pod sukně blýsklo lýtko snědé... Jak ho to leklo, že sedlák jede a vozem uhýbá za ni... Sáhl si na ni... A ona zrudla, prohnula tělo, jako by se jí čehosi chtělo – snad vyrůst převysoko... Ale proč čeledín měl tak zlé oko a vykřik, jako by nohu bosou si protkl kosou... 63 Proč večer modrý, když šel dvorem, zavedl Jakuba na zahrádku, aby tam vyvolal hádku a Mařenu bil... A proč, a proč na její kvil ozval se zas ze dvora sedlákův hlas... Zlé jsou to věci... Tak srdce mučí... A nikdo neřekne, nepoučí... Vítr jen hučí a letí a hvízdá, z plamenů splétá ohnivá hnízda – po větvích oheň skáče a praská a směje se jen... Nepoví nikdo, co je to láska – a proč byl pokoj zavražděn... Přikrčen sedí při ohníčku na mezi pasáček – mladý hoch. – – Za jeho zády široká líska – a za ní píská na rákos starý kozonoh. 64

Proradná
Šero tak voní – a dálka láká, jak zahrada, z níž slyšet kouzelného ptáka, a večer – večer je tak mdlý... Kam jste mi srdce zavedli... Bije mi – bije tak prudce – a já mám svázané ruce – a jimi nikoho pohladit nesmím. Dnes ani zítra – pro všecky časy... Můj hoch je tichý – má hebké vlasy – a jasné oči hoří mu v tváři jako dvě svíce na oltáři – ústa mu krví rozkvetla... A jsem snad špatná, jsem snad zlá? Mluví to ke mně nečistá síla – anebo boží svět? Je to hřích, že jsem už porodila, a je mi dvacet let? – Šero tak voní – a dálka láká – já slyším zpívat kouzelného ptáka – – Můj hoch je touhou mdlý... Kam jste mi srdce zavedli... 65 Ale já půjdu. Měsíc modře šeří. Je tichá noc. Šťastný je každý, kdo se jí svěří. Světlušky přizvu na pomoc. A řeknu: Tančete rojem k radosti děťátku dnes... A sama? – Sama se svléknu a nahá poběhnu v černý les... Jak hvězda po nebi – přelétnu šerem, zatančím na břehu nad jezerem – dlaně dám k ústům a zahalekám, že hořím – že toužím – že čekám... A co se stane? Já vím, že doma nezůstane... 66

Dílo
Dnes ještě ne – a zítra také ne... Nepřijde ono ráno, byť bylo sebe více toužené, dokavad není dílo dokonáno... Dokavad písek nesplynul v báň spodní, s úsměvem k práci usedám a znaven vstávám od ní... Jdou tiché hodiny, jdou tiché dny a noci – a já jak odsouzený galejník jsem zajat v jejich moci... Jsem jako trosečník, jenž na atolu v moři sní tichý sen a buduje a tvoří – ne pro sebe – jen pro ten čas – po který je tu schován, a přec do práce své i svého snu je příliš zamilován... Tak příliš, že – když posléz přijde loď, zamávne vlajkou na pozdrav a řekne: „Pojď!“ – on pohled k nebi vznese, políbí půdu stoluatolu – a rozpláče se... 67 Obsah knihy:
SVÍTÁNÍ Vstupní modlitba7 Večer úzkosti8 Tvůrčí nepokoj10 Západ11 Podzimní večer13 Smrt14 Město15 Pramen16 DěvečkoDěvečko, vstaň18 Hovor se spící dcerkou19 Půlnoc v lese21 Spodní tón23 Modlitba26
VIGILIE LETNIC Noc voní opojně31 V milostné chvíli té32 Můj zrak je zostřen33 K čemu je tato noc34
[68] Vím, že jsem sám35 Nejhlubší půlnoc36 A přece hvězdy37 Mám záviděti všem38 Hle! Hvězdy blednou39 Co je to se mnou40 V předjitřní chvíli41
SVĚT Městská brána45 Lípa v květu47 Píseň poutníkova49 Silnice50 Zástup52 Marie56 Dívky57 Tanec hvězd59 Podzimní slunce62 Pasáček63 Proradná65 Dílo67
[69] Tuto knihu básní Jana Vrby vydal a vytiskl na jaře roku 1924 ve dvou tisících výtiscích, z nichž prvních třicet bylo číslováno a autorem podepsáno, František Obzina, nakladatel a knihtiskař ve Vyškově na Moravě, jako 5. svazek „Edice Obzinových tisků“, úpravu řídil Jaroslav Benda
[70] OD TÉHOŽ AUTORA VYŠLO:
RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ. Básně. R. 1914. (Rozebráno.) Poctěno cenou z fondu Julia Zeyera. LES. Kniha prós. R. 1915. (V. vydání.) Poctěno výroční cenou České Akad. MUČENNÍCI. Novelly. R. 1916. (II. vyd.) Poctěno cenou mor. zem. výboru. JITŘNÍ LOV. Básně. R. 1917. Poctěno cenou mor. zem. výboru. ČLOVĚK BOŽÍ a jiné práce. R. 1917. (II. vydání.) Poctěno cenou mor. zem. výboru. DOLINA. Román. R. 1917. (II. vydání.) Poctěno cenou hl. města Prahy z nadace Turkovy. ZAHRADA GETSEMANSKÁ. Básně. R. 1918. SÁZAVA. Kniha prós. R. 1918. Poctěno výroční cenou České Akademie. NESPOKOJENÁ SRDCE. Povídka a románek. R. 1919. BOŽÍ MLÝNY. Chodský román. R. 1919. (IV. vydání.) Poctěno cenou hl. města Prahy z nadace Turkovy. OSUDY. Povídky. R. 1919. JAN MARTIN ŠANDA. Román. R. 1920. KNIHA Z PŘÍRODY. Prósy. R. 1920. V POLEDNÍ STRÁNI. Básně. R. 1921. ZUBŘANY. Humoristický román ve třech dílech. R. 1922. Odměněn čestným uznáním České Akademie. BAŽANTNICE. Obrázky z přírody. R. 1922. (Rozebráno.) Poctěnou státní cenou literární pro rok 1923. ZELENÉ ŠERO. Román. R. 1923. LESÁCI. Horské příběhy. R. 1923. DRAŽINOVSKÁ HORA. Cyklus obrázků z přírody. R. 1923. CHODSKÉ REBELIE. Historický román o třech dílech. R. 1924. SELSKÉ POVÍDKY. Kniha prós. R. 1924.
V TISKU:
CHODSKO POD HALTRAVOU. Studie. VYSOKÝ SNÍH. Tři cykly obrázků z přírody. BERANUC DVŮR. Chodský román.
E: av; 2006 [71]