Podzimní slunce

Jan Vrba

Podzimní slunce
Nad tichou cestou lesk babího leta, v slunečné stráni voní vřes... Před tebou chatrč za království světa – a u ní žloutne černý bez... Stodůlka nízká, v krovu pokřivená, pár nových došků na hřebenu má... Podvečer vyjde mladá žena, na zápraží se zadumá... Zarudlé slunce vysílenou září krvavě vykřikne po bílých zdech, zahoří brunátně na její tváři a v třešních na listech. Odešel s jarem do dalekého města – zedník je její muž – a tamta s vršku klesající cesta snad zítra jí ho vrátí už. Pole jsou sirá, v stodůlce mlat čeká, pluh v kůlně, v stráni kvete vřes... A mladá žena hledí do daleka – – Snad zítra přijde – – Snad už dnes... 62