Zástup

Zástup
Jde mlčky ulicí a chce být bezejmenný – tlumeným jekotem se zajiká a vře... Jdou muži zrytých čel – jdou rozvášněné ženy... A zdá se vulkánem, než jícen otevře... Zrak každý zapálen – a srdce mocně bijí, jak před kovárnou tlukou kladiva... Ulice zvoní tvrdou melodií – ulice stará – hrůzou neživá... Buď zdráva hlava, živo slovo svaté, jež k vyšším cílům vznítilo váš šik, žehnány buďte ruce rozepiaté – a proklet násilník! – Kam jdetejdete, bratří? – Srdci chce se s vámi, jak se skřivany letět do oblak... Jakými chcete táhnout zahradami? Jaké je heslo? – Jaký je váš znak? * Ulice duní... Tisíc jde rukou... Slunce se prachem zatmívá... Kročeje zvoní a srdce tlukou jak před kovárnou kladiva... 52 Teď vidím v dálce nebe otevřené a slyším hlahol z modrých měst – brána jak duha obloukem se klene na konci každé z lidských cest... A ti, kdož jdou, jsou všichni jako jeden, příbuzní gestem jsou si jako tvářemi, a každý z nich byl hlasem srdce sveden v království boží na zemi. Neznají rodičů a dnů svých narození, a není rozdílů a není hříchů v nich – řeč jejich zní tak jako políbení a jako tichý smích... * Ulice duní... Tisíc jde rukou... Slunce se prachem zatmívá... Kročeje zvoní a srdce tlukou jak před kovárnou kladiva... A nyní vidím! – Města propadají v propasti žhoucí džeheny, a kdož k nim jdou, všichni se objímají silnými rameny... 53 Druh druha nepouští – a každý, hrůzou veden, nad srázem staví potácivý krok, úzkostí tváře podobní si jako jeden, a každý myslí na lest, na úskok... Jsou mimo zlo, a dobro vzdáleno jich, jsou vyčerpaní, ochablí a mdlí, co měli, zanechali v bojích, v něž cestou upadli... * Jde zástup ulicí! Ne, nebraňte mu v chůzi... Co v něm je na pochodu, nelze zastavit... Nestavte proudu, nechcete-li hrůzy... To není nepřítel – ni to, co zvete lid – – Sám život, který milujete, se tu dnes řítí ulicí... Sem všichni, kteří mimo jdete! Vy první, básníci! Je třeba lásky! A je třeba znova víc než kdy jindy prohřátého slova, bratrských pocelů a objetí – je třeba hesla, které zapálí a schvátí, je třeba gesta, které zažehná a zvrátí výkřiky prokletí... 54 Zem jako moře vzdouvá se a dme se... Je chvíle přerodu... Ó, bratří, modleme se – za svůj rod zkoušený, za jeho růst: a kdo z nás nejčistší a srdce nejsvětější, svůj kalich vezmi, strach náš ukonejši a pádu nedopust! – – – 55