Spodní tón

Spodní tón
Znáte jej všichni jako vlastní dech, neboť on vyvěrá z věcí všech – z každého jevu a z každého dění – tichý a hluboký jak vzdálené hřmění... Slyším jej z teskného šumění stromů, když na kraji lesa nad rozkvetlým vřesem zastavím svůj krok – neustává v znění, bije o nebesa den co den a rok co rok... Tetelí se v písni, jíž potůček zvoní pod houštinou zlatě rozbujelých jív, modrá se mlhou, když se večer kloní nad slavnými rozlohami požehnaných niv... Do jásání ptáků zvučí doprovodem hlubokou notou jako prudký var – květům je výstrahou a motýlům je svodem – je stínem světla, jemuž každý tvar svou vděčnou píseň od počátku zpívá – je dárcem barev, v něž se všecko skrývá od zlata západů až v střízlivou šeď kmenů... Je všecko obsaženo v jeho velkém jménu, jež jediné se věčně neozývá... Zní v chrámech stejně jako nad tržišti slavnostním zvlněním, že zaklet v každé nepatrné tříšti a vládne nade vším. 23 Ve zvuku políbení nejhlouběji kvílí, jako tajná bolest za vašimi zády, která tiše čeká, třeba již zná chvíli podlosti a zrady... – – – – – – – – – – – Je půlnoční chvíle... Dešť mi v okna bije – a v tom zvuku zvoní jeho melodie, roste z hrotu pera, jak mi papír stíní, oblévá mne cele, zachvívá se v síni – aby posléz temně ozval se i ve mně... Strašná chvíle ticha, při níž srdce puká... Nekonečná sladkost – nekonečná muka... Je to jako propast, v kterou smělec shlíží, třeba pocit mrazu přejíždí mu v kříži – je to jako oddech odvrácených očí, když se od té hrůzy málo vzhůru stočí, aby procítily radost jásavou, že je ještě modré nebe nad hlavou... Strašná chvíle letí... Já slyším hlas v duši... Já pokorně mlčím – a vy spíte hluší... Do věčna z věčna... Hrou jeho zváni v šírání? – v svítání? jdem’ zemskou plání? – Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? – Jsi Život Věčný – nebo jsi Země? 24 Jsi pouhý atomů zvířený ruch – nebo jsi Bůh? – – – Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? – – – – A jak se stalo, že jsi i ve mně? – – – – 25