Spodní tón
Znáte jej všichni jako vlastní dech,
neboť on vyvěrá z věcí všech –
z každého jevu a z každého dění –
tichý a hluboký jak vzdálené hřmění...
Slyším jej z teskného šumění stromů, když na kraji lesa
nad rozkvetlým vřesem zastavím svůj krok –
neustává v znění, bije o nebesa
den co den a rok co rok...
Tetelí se v písni, jíž potůček zvoní
pod houštinou zlatě rozbujelých jív,
modrá se mlhou, když se večer kloní
nad slavnými rozlohami požehnaných niv...
Do jásání ptáků zvučí doprovodem
hlubokou notou jako prudký var –
květům je výstrahou a motýlům je svodem –
je stínem světla, jemuž každý tvar
svou vděčnou píseň od počátku zpívá –
je dárcem barev, v něž se všecko skrývá
od zlata západů až v střízlivou šeď kmenů...
Je všecko obsaženo v jeho velkém jménu,
jež jediné se věčně neozývá...
Zní v chrámech stejně jako nad tržišti
slavnostním zvlněním,
že zaklet v každé nepatrné tříšti
a vládne nade vším.
23
Ve zvuku políbení nejhlouběji kvílí,
jako tajná bolest za vašimi zády,
která tiše čeká, třeba již zná chvíli
podlosti a zrady...
– – – – – – – – – – –
Je půlnoční chvíle... Dešť mi v okna bije –
a v tom zvuku zvoní jeho melodie,
roste z hrotu pera, jak mi papír stíní,
oblévá mne cele, zachvívá se v síni –
aby posléz temně
ozval se i ve mně...
Strašná chvíle ticha, při níž srdce puká...
Nekonečná sladkost – nekonečná muka...
Je to jako propast, v kterou smělec shlíží,
třeba pocit mrazu přejíždí mu v kříži –
je to jako oddech odvrácených očí,
když se od té hrůzy málo vzhůru stočí,
aby procítily radost jásavou,
že je ještě modré nebe nad hlavou...
Strašná chvíle letí... Já slyším hlas v duši...
Já pokorně mlčím – a vy spíte hluší...
Do věčna z věčna... Hrou jeho zváni
v šírání? – v svítání? jdem’ zemskou plání? –
Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? –
Jsi Život Věčný – nebo jsi Země?
24
Jsi pouhý atomů zvířený ruch –
nebo jsi Bůh? – – –
Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? –
– – –
A jak se stalo, že jsi i ve mně? –
– – –
25