Městská brána

Městská brána
Procházím-li pod úseky jejích kruhů, zdá se mi pokaždé, že smělec jakýs zlomil boží duhu a postavil ji zde k posměchu na pokraj města, kde končí svobodná cesta, která sem zbloudila z polí... Straší tu, děsí a bolí... Pahýly dvěma do země vrůstá – – hrůzná je! – Tak jako oněmlá ústa... Za ní jsou ulice, náměstí, sady... A lidí všady ještě mnohem víc, než jich za dne sklonu na volání zvonu po vozových cestách chvátá do vesnic. Šum hlasů zní, kol skřípění a hluk... Zvířený prach, ne vůně pokosených luk, do chřípí vetře se ti... Jitra tu slunce krví neposvětí, večera měsíc nepožehná... Za noci vyjde žena-běhna, již vyhnal chtíč a nebo hlad... 45 Děti se tu přes noc klekánice bojí – netančí jim nikdy víly pod závoji, nerozkvete z jara za chalupou sad... A když venku hýří květen v plné slávě, tady šedivo je, studeno a mdlo – dlažba nedovolí vyrůst ani trávě – pozdrav slunce vrací oken sklo... – – – – – – – – – V předu stojí brána v tvrdém rozkročení, jak by chtěla říc’: Vejděte sem všichni, kdož jste zatracení – a nečekejte nic... Bázlivě jdu vždycky – pomalu se blížím, do daleka kraje zpátky se ohlížím, a když jsem pod klenbou zborcených těch kruhů, ptám se pokaždé: který smělec ve vás zlomil boží duhu a postavil ji zde? – – – 46