Tvůrčí nepokoj

Tvůrčí nepokoj
Spí stromy v zahradě, v údolí dřímá řeka ve stínu břehů svých – je mdlá a bez lesku... Bdí jenom věrná noc, jež neusíná, čeká od tesknot šeření až do jitřního rozbřesku. A ještě někdo bdí a bloudí nad vodami, v propastech údolí a lesních hlubinách – prochází všemi tajemnými končinami, jež hostí zemdlené a pohřížené v snách... Všem smutným milencům útěšná slova šeptá, lesk nítí v zornicích a v bledých tvářích nach – do sluchu příliš odvážných mateřský výkřik vleptá a staví kročeje na smělých výpravách... Nad prací skloněným násilím hlavu zvedá, jak by chtěl donutit popatřit do očí... Však sobě ve tvář nikdy pohlédnouti nedá – vždy tiše odstoupí a hlavu otočí... A zase věci spí, a stromy podřimují, rozkyvem korun odměřují čas – hvězdy se zvolna s výšek sesunují... Leč ty víš jistě: zítra přijde zas... A těžko uhodnout... Je mrtvých zavolání? Je pouhý větru dech – anebo boží hlas? – – V hlubokém mlčení se hvězdy k zemi sklání, a hlava do dlaní jak přetížený klas. – 10