Večer úzkosti

Večer úzkosti
Jsou chvíle v životě, kdy nelze dobře říci, jak do zítřků se obzor rozjasní – jen v prsou cítíme, jak srdce tepající důvěřivou hudbou sladce zní... Jsme v rukou osudu, a naše tichá chůze přes hřbety hor jde, vodní předěly – snad zavede nás z jitra k Velkých Pátků hrůze, snad k slavným hodům jarních nedělí. Snad naše práce v tříšť se zlomí, v rum a ssutí, a hořkost slzami se v očích zaleskne – a nám se náhle v myslí lítostivém hnutí i po snech ztracených toužebně zasteskne. Snad bude jinak. Tiše dojdeme k dnům stáří – a zavolání těžké až v sluch zahříme, pokojně přikývnem’ a ve sluneční záři své dílo slavně dovršené spatříme. Jsme v rukou osudu, a naše tichá chůze přes hřbety hor jde, vodní předěly – snad zavede nás z jitra k Velkých Pátků hrůze, snad k slavným hodům jarních nedělí... Je naše práce jako oráče, jenž čeká od orání a setby jarních dní – půl roku mrazů, mraků měděných se leká, než dočká srpnové radosti žní. 8 Jdem’ tiše cestou svou a nevíme, zda k zrání, či k smutkům tíživým do svých stařeckých let, jdem’ životem jak dlouhou zasněženou plání, kam jdeme, nevíme – však nechce se nám zpět. Jen cestu známe klopotnou – a ta je cestou naší, vše ostatní je temná záhada... A často na večer, když v kraj se soumrak snáší, podivná úzkost srdce přepadá... Zda k cíli dojdeme... Zda dostačí nám síly... Zda výkřik půlnoční nás někde nezleká... A marně ptáme se..se... Za hory chvátá silnice pruh bílý – a naše chůze ještě daleká... 9