Podzimní večer

Podzimní večer
Svítí se zlato v akátech... Večer je tichý, mdlý... I květy jiřin brunátné dnes ráno uvadly... A mrak jako pták krvavý se nad západem zdvih’, les svoji píseň naladil do tónů hlubokých... Jdu pustou končinou přes pole dlouhá, zoraná – a půjdu celou noc a nepovím, kam dojdu do rána – a nevím, kde se zastavím se srdcem krví zbroceným... Šelestí zlato na stromech, a les má bílý dech, divoká zvěř se schoulila ve skalních doupatech... Jen řeka chvílí zahučí odkudsi zdaleka – a ty víš – jiné náručí na tebe nečeká... Čpí půdy vůně syrová, les zchladlý nemá sil – již i luk slavnou rozlohu bledý květ otrávil... A smutným krajem tím ty zmalátnělý jdeš – a jdeš – a přece víš, že nikam nedojdeš... Že sedneš kdesi v ústraní – a měsíc nad strání ti vstříc vysune jako pierrot svou zabílenou líc a podívá se bezcílně a neúčastně – zdaleka – na tvora nejbědnějšího – na syna člověka... Svítí se zlato v akátech... Je večer mdlý a tichý... Jdeš... S tebou těžká únava a všechny lehké hříchy... A podél cesty v drátech tence, teskně zní pod šmičcem větru nálada – bolestná, podzimní... 13