Lípa v květu

Lípa v květu
Kdo přikázal mi, abych used’ pod větvemi tvými a hlavu sklonil v tiché pokoře, abych se opil hlasy šumícími tisíců včel, tančících nahoře, kde z nespočetných ran tvých sladká šťáva prýští, a láska, kolébána sluncem na křídlech, proměnila tíhu dalekého příští na píseň, šum a vzdech? – – – Jsou včely v koruně, a šeptají tam listy, vzdech květů zbloudilý k mým nohám umdlen pad’ – a já sám, zkolébán v sen nevinný a čistý, jsem začal písni statisíců naslouchat... A bylo mi, jak kdybych na kříži byl přibit a krvácel bych z nespočetných ran... Tak srdci chtělo se – a já nemohl slíbit, chudý jak žebrák, štvaný z městských bran, jenž chvátá, slze v nevidomém spěchu, následován v patách vypuštěným psem, od místa hanby své, kde luze ku posměchu byl zmrskán biřicem... A nazván buřičem, když k davu na tržišti po prvé o sbratření pokoušel se pět, o slávě síly, utajené v tříšti, kterou je pokryt široširý svět, a která čeká na jedinou chvíli a zmdlévá čekáním a kvílí... 47 Můj strome kvetoucí, kdo do tvé písně vložil splnění touhy mé v nejvyšším zaznění? Kdo zpívat rozkázal, by krutý stesk můj ožil? Komu se chtělo mého ztrýznění? Sto tisíc hlasů tvých, můj bratře pracující, jak loni, jako před lety v sluch zní mi zas – a uvnitř prsou mých jen věčně žalující, neumlčitelný ozývá se hlas... Až bolest pomine, zas – zatrpklý – se zvednu a s tvojí písní v srdci půjdu zamyšlen a tich... Uslyším zase hlasů sto tisíc a píseň jednu – ale ne šumění, ne šepot – a ne tichý smích... 48