Lípa v květu
Kdo přikázal mi, abych used’ pod větvemi tvými
a hlavu sklonil v tiché pokoře,
abych se opil hlasy šumícími
tisíců včel, tančících nahoře,
kde z nespočetných ran tvých sladká šťáva prýští,
a láska, kolébána sluncem na křídlech,
proměnila tíhu dalekého příští
na píseň, šum a vzdech? – – –
Jsou včely v koruně, a šeptají tam listy,
vzdech květů zbloudilý k mým nohám umdlen pad’ –
a já sám, zkolébán v sen nevinný a čistý,
jsem začal písni statisíců naslouchat...
A bylo mi, jak kdybych na kříži byl přibit
a krvácel bych z nespočetných ran...
Tak srdci chtělo se – a já nemohl slíbit,
chudý jak žebrák, štvaný z městských bran,
jenž chvátá, slze v nevidomém spěchu,
následován v patách vypuštěným psem,
od místa hanby své, kde luze ku posměchu
byl zmrskán biřicem...
A nazván buřičem, když k davu na tržišti
po prvé o sbratření pokoušel se pět,
o slávě síly, utajené v tříšti,
kterou je pokryt široširý svět,
a která čeká na jedinou chvíli
a zmdlévá čekáním a kvílí...
47
Můj strome kvetoucí, kdo do tvé písně vložil
splnění touhy mé v nejvyšším zaznění?
Kdo zpívat rozkázal, by krutý stesk můj ožil?
Komu se chtělo mého ztrýznění?
Sto tisíc hlasů tvých, můj bratře pracující,
jak loni, jako před lety v sluch zní mi zas –
a uvnitř prsou mých jen věčně žalující,
neumlčitelný ozývá se hlas...
Až bolest pomine, zas – zatrpklý – se zvednu
a s tvojí písní v srdci půjdu zamyšlen a tich...
Uslyším zase hlasů sto tisíc a píseň jednu –
ale ne šumění, ne šepot – a ne tichý smích...
48