Hovor se spící dcerkou

Hovor se spící dcerkou
Zavolal jsem tě z nejsoucna v bytí – droboučké ručky, srdce tluk... Já tenkrát nevěděl, že čin můj vznítí požáry nevyslovitelných muk... Bdí půlnoc zelená a všechna světla výší – paprsky jejich mráz mi k srdci sáh’... A dech tvůj slyším, byť byl sebe tišší, jak kolem postýlky tvé chodím po špičkách. Což dnes! Dneska je bezpečno. – Jsem ještě tady, pln chuti k životu a ku práci – a zdráv... V mém srdci láska – ve tvém není zrady – a úsměv úsměvu je pozdrav za pozdrav... Dneska je bezpečno... Leč to mou bolest jitří, že člověk vločkou je – hrou větru hnán – a neví podvečer, co přinese mu zítří – zda hlahol nedělní, či znění truchlých hran... Je těžko, přetěžko – a kolem nás jsou lidé, a každý z nich je hádankou i sobě sám... Ó, věděti, co všecko k tobě přijde! – – – – – – – – – – – Nad postýlkou tvou s bázní přemítám... Všecko je tíživé a přísně zodpovědné – víc, než kdy jindy, život kolem vře... 19 Snad přijde kdos a s cesty kámen zvedne, snad přijde kdos a náruč rozevře... Snad půjdeš svými dny jak růžovými sady, kde štěpy k podporám svým odevzdaně lnou; snad – nedej Bůh – tě vyštvou ze zahrady, žebračku potulnou... Snad jednou vzpomeneš a budeš žehnati mi, že volal jsem tě tělem vzhořelým – snad ale uprostřed běd slovy rouhavými mne nazveš prokletým... I právo pochybné je v této kruté chvíli, zda bez tvé vůle zavolat jsem směl – – – Do ticha váhavého bolest nejistoty kvílí, a myšlenky jsou rojem polétavých včel... A půlnoc zelená i všechna světla výší jdou od mých oken, ztrácejí se v tmách... Však dech tvůj slyším, byť byl sebe tišší, jak chodím kolem postýlky tvé po špičkách... Zavolal jsem tě z nejsoucna k bytí, probudil drobného srdce tluk... Ó, vědět jen, zda láskou bude bíti, či svírati se trýzní hořkých muk! – 20