Půlnoc v lese

Půlnoc v lese
Napiaté ticho po lukách – i v lese hlucho jest... Je půlnoc hluboká, a nebe plné hvězd. Zvuk nejlehčí tak ostře zní, jak po hedvábí trn – a přec to krokem tanečním jde zástup plachých srn, který se rázem zastaví a všecek poplaší, když noční můra zbloudilá v bukovém listí haraší. A ticho ještě hlubší je – tesknější nálada, když měsíc do půl skrojený v horský klín zapadá... V té chvíli cítím s úzkostí, že zase nejsem sám, že se mnou je zas neznámý, kterému unikám, který je mlčeliv a věčně jenom jde, který byl včera tam – a dnes je zase zde... Do dálky, šíra všecko spí, jenom ne srdce mé, jen ne my dva, co dlouho už boj tichý vedeme... A chtěl bych zapomenouti... Však touha marná je; on každého dne na jinak si se mnou zahraje: hned sešle stíny nad mlází jak soví mihnutí, hned temným bleskem srostloucha pozornost vynutí. Je ve všem, nad vším, všude – je podivný to druh: je někdy jako tušení a někdy jako duch. Dřív lehko bylo mi... Já křídla snu na pomoc vzal a s lehkým úsměškem jsem jemu unikal... 21 Však neunik’... Tak schvátil mne ten hon, že nyní – zachcelizachce-li se mu – již unikne mi on... Marně se ptám a žaluji... Jen cítím: je tu zas! – A zvolna plynou hodiny, a neozve se hlas... Z mýtiny zvoní šepotem třaslavý osik smích, valí se vůně syrová ve vlnách studených... A hrůza hrůz je věděti, že stojím v chvílích těch, zatím co všecko kolem mne je věčný let a spěch. Však stojí také on! – A sotva poznání to v srdci ozve se, již tichá radost bloudí v něm jak vítr po lese... Tak přeslavné je věděti, že ve mně něco je, co jemu zůstává – mně chvíle odvěje, co jemu podstatou – mně silou tajemnou: že chvílemi jsem jím – a on naplněn mnou! A proč? A k čemu to? – Nač je mi trpěti každý den, když prostřed ponížení vstávám oslaven? – PověztePovězte, stromy záhadné, zda i vás bolest přepadne a utrpení tajemné, tak jako dnes i včera mne? Zda všecko zemské stvoření se rodí pro pokoření a chvíli hrůzného jasu? – Však marně ptám se... Vůkol hlucho jest – a půlnoc doutná nad hlavou miliony hvězd. 22