Pasáček

Pasáček
Na mezi sedí při ohníčku pasáček – ještě mladý hoch... Na hlavě kápi má z pytloviny, po boku visí mu roh. Kovové bučení ozve se strání... Jindy snad – dnes však nevzruší... Zrak stíhá zlatých plamenů vlání, dlaně jsou přitisklé na uši – a v mysli rudá vzpomínka vstává na parný letní den, v němž jetel voněla, rež a i tráva, v němž pokoj byl na věky zavražděn. Tenkráte Mařena podruhova vázala snopy – a znova a znova z pod sukně blýsklo lýtko snědé... Jak ho to leklo, že sedlák jede a vozem uhýbá za ni... Sáhl si na ni... A ona zrudla, prohnula tělo, jako by se jí čehosi chtělo – snad vyrůst převysoko... Ale proč čeledín měl tak zlé oko a vykřik, jako by nohu bosou si protkl kosou... 63 Proč večer modrý, když šel dvorem, zavedl Jakuba na zahrádku, aby tam vyvolal hádku a Mařenu bil... A proč, a proč na její kvil ozval se zas ze dvora sedlákův hlas... Zlé jsou to věci... Tak srdce mučí... A nikdo neřekne, nepoučí... Vítr jen hučí a letí a hvízdá, z plamenů splétá ohnivá hnízda – po větvích oheň skáče a praská a směje se jen... Nepoví nikdo, co je to láska – a proč byl pokoj zavražděn... Přikrčen sedí při ohníčku na mezi pasáček – mladý hoch. – – Za jeho zády široká líska – a za ní píská na rákos starý kozonoh. 64