Pramen

Pramen
Věčný den je zrakům utajen za zčernalými blankyty a kmitá hvězdami jak otvory, jež nemohly být zakryty. Na lukách zavřené květy hluboká noc žárlivě hlídá – zem spí – jen pod bukem pramene sten mu tiše odpovídá: – Od věků do věků bez konce řítí se mnou ohnivý světelný spád, spálený žárem jsem, osleplý zářízáří, a přec nemohu dřímat ni spát. – „Znám pocel světla i hlazení stínu, večer prohřátý umírám snem a za jitra znovu se rodím a znovu jásám a trpím svým dnem.“ – Kosmické převraty, výbuchy tvůrčí, slavné sliby a zradu i klam, svedených vzpouru a ztrestání jejich – všecko, všecko v své paměti mám. – „Každý den vidím cos’ nového kolem, den co den slyším van na jinak hrát, jinak kvést květy a jinak růst stromy. Mnoho jsem zapomněl – vzpomenu snad.“ – Čas žárem zrezavěl v krvi mé rudé – hodiny jeho se v srdci mém dmou, vzpomínka na noc mi v paměti slábne, a uvnitř věky již dusím se tmou.tmou. – 16 „Rychle mi hodiny plynou a míjí, novým vstříc chvátám a neunaven, za jitra směji se denně a večer těším se na nový krásnější den.“ – Mne tvrdá zrodila touha, skřípění zubů a bolesti sten! – „Procit jsejsem po prvé k žití, probuzen pohledem plačících žen.“ 17