Dívky

Dívky
Pod stromy jabloňovými, když z jara kvete sad, vzrušené a čekající viděl bych vás rád se sepiatými liliemi rukou a prsy zdviženými, pod nimiž údery zrychlenými srdce vám tlukou... Nedočkavostí – touhou – a zpívají písničku sladkou a dlouhou a tesknou čekáním, když večer s klekáním soumrak se na lukách schází – a milý nepřichází... A nepřijde toho dne – a zítra ztěžka, protože někde přes pole mešká... A za čím? – Kdo ví... Vztáhněte ruce, třeste haluzemi, snad sprška plátků, jež schví se k zemi – snad vám to poví... Ó, ve všem, ve všem se záhada tají – pravdou je též, že květy umírají – zcela však jináče, než lidská snění: bez vzlyků, bez pláče střesou se k zemi. 57 Vztáhněte ruce, zatřeste větvemi – a potom potichu sčítejte na zemi, kolik snů marných na jabloni rozkvetlo letos a kolik loni – a kolik před léty... Ten sad je zakletý – do marných snů a zklamaných tuh... Co jich tu umřelo, ví snad jen Bůh... Květů tu rok co rok rozvilo nemálo – a přec jen z některých k podzimi dozrálo ovoce chutné... Nebuďte, dívky, nebuďte smutné! Zpívejte písně v navečerní chlad, ruku v ruce jděte spolu do zahrad, ptejte se tam stromů, máte-li jít domů nejistotou teskné, srdce umdleného – nebo ještě chvíli čekat na milého... 58