Dívky
Pod stromy jabloňovými, když z jara kvete sad,
vzrušené a čekající viděl bych vás rád
se sepiatými liliemi rukou
a prsy zdviženými,
pod nimiž údery zrychlenými
srdce vám tlukou...
Nedočkavostí – touhou –
a zpívají písničku sladkou a dlouhou
a tesknou čekáním,
když večer s klekáním
soumrak se na lukách schází –
a milý nepřichází...
A nepřijde toho dne – a zítra ztěžka,
protože někde přes pole mešká...
A za čím? – Kdo ví...
Vztáhněte ruce, třeste haluzemi,
snad sprška plátků, jež schví se k zemi –
snad vám to poví...
Ó, ve všem, ve všem se záhada tají –
pravdou je též, že květy umírají –
zcela však jináče,
než lidská snění:
bez vzlyků, bez pláče
střesou se k zemi.
57
Vztáhněte ruce, zatřeste větvemi –
a potom potichu sčítejte na zemi,
kolik snů marných na jabloni
rozkvetlo letos a kolik loni –
a kolik před léty...
Ten sad je zakletý –
do marných snů a zklamaných tuh...
Co jich tu umřelo, ví snad jen Bůh...
Květů tu rok co rok rozvilo nemálo –
a přec jen z některých k podzimi dozrálo
ovoce chutné...
Nebuďte, dívky, nebuďte smutné!
Zpívejte písně v navečerní chlad,
ruku v ruce jděte spolu do zahrad,
ptejte se tam stromů,
máte-li jít domů
nejistotou teskné, srdce umdleného –
nebo ještě chvíli čekat na milého...
58