Západ

Západ
Znáš teskné ztišení, když slunce v dálce sjede posledním cípkem za obzor – a pološero šedé se tenkou modrou mlhou plazí po zemi? kdyKdy vítr s potokem jak o závod by kvílí, a smutný podvečer, jímž jdeš, v té chvíli ti ve tvář hořce dýchne olšemi? Tu stavíš krok a hlavu zvracíš nazad – a je ti tak, jak by ses chtěl na cosi ještě tázat, nač odpověď ti nikdo nepoví... Zem před tebou až k horám fialoví mhlami... Jdeš se svým smutkem, jdete spolu sami kol zčernalého stromoví... Kdos vzkřikne v dálce, práskne bič a skřípne kolo... Zpozdilý pták v mlází zatrylkuje solo a zase, jak by tichem zakřiknut byl, oněmí. – A tobě zdá se, že den prchl nežit – a že i zítřek bude těžko přežít – že přehořko je dlíti na zemi... A proč? – Že slunce zapadlo? – Že vyprchalo světlo? – Že ve tmách zmizelo vše, co tu přes den kvetlo – a s jitřním úsvitem se zase vynoří? Ne! Zcela jiného cos vábí tě a láká jako zázračný zpěv kouzelného ptáka – to – v dálce rozsvícené pohoří... 11 Tam prudce zatoužíš... A víc a víc se ztmívá – – – Již je čas k návratu... A jak se připozdívá, po lemu obzoru se hvězdy rozhoří. A ty víš jistě: hle! teď usedají spolu s Věčností k slavně prostřenému stolu a o tajemstvích země hovoří... Nepozvou tě k tomu... Jdeš zpátky... Jdeš domů... 12