Modlitba
Ty, který postavil’s mne v pochybností moře
a hlavu k nebesům mi silnou rukou zdvih’ –
dnes zastav se a shlédni na mé hoře
a tváře skryj do dlaní laskavých...
Jsem z dětí Tvých, jsem štípí Tvého díla,
uprostřed věčna pouhou vlnou z vln –
v mém srdci láska spí a v ramenou spí síla,
a přec jsem bolesti a nejistoty pln...
Mrazivý pocit zcizení mne mučí
a nutí hnát se z davu proti ostří skal –
a přec tak rád bych padl bratru do náručí
a vděčným štkáním vlhce zajásal...
Po množství bratrském tak nikdo nezatoužil...
Jsem jako pták, jenž vzlétl z rodných hor
a marně nad nimi až do zšeření kroužil,
by posléz dlouhým tahem zapad’ za obzor...
Tak lačný jsem, a chleba pro mne není –
tak žíznivý, a není krůpěje...
Svou touhou štván, jdu – neznám zastavení –
před sebou poušt – za sebou šlépěje...
A cítím stále, že jsem jenom jeden,
však nerozumím smyslu temnému...
Dej vzejít hvězdě, kterou bych byl sveden
k novému Betlému...
26
Ztiš ve mně svár a zažhni zřítelnice
plamenem pokorného vzrušení,
svol, abych vyhořel, jak ztravuje se svíce –
nebo jsem blud, jsem tápání, jsem tušení...
27